Jsme vnitřně svobodní?

V životě se někdy cítíme jako někdo, s kým si každý "dělá, co chce". Lidé, se kterými žijeme v rodině, nebo v práci nám chtějí určovat, co máme dělat, tlačí nás do rozhodnutí, které se často příčí našemu nejvnitřnějšímu cítění.

Ne vždy dokážeme říct, že s něčím nesouhlasíme, že máme jiný názor, např. zaměstnavateli, partnerovi, rodičům ..., a proto jsme potom utrápení. Zdá se nám, jako bychom ani nežili svůj vlastní život.

Takto nějak se cítí člověk vnitřně nesvobodný, závislý na názorech jiných lidí, vnitřně málo pevný na to, aby převzal ve svém životě vedoucí úlohu, přijal poznání, že za všechno je zodpovědný on sám.

Důležité je uvědomit si toto: nenechat se vtlačit do pozice toho, s kým mohou jiní manipulovat. Nikdo nemá právo takto se k nám chovat. Nic ho na to neopravňuje. Ani pozice nadřízeného, ani pozice zaměstnavatele. Každý člověk má právo klidně si obhájit svá práva a názory, stát si za nimi. Ale měli bychom je dokázat projevit věcně, spravedlivě, bez nadávek a jakéhokoliv urážení jiných tak, abychom své jednání věděli kdykoliv v budoucnu obhájit.

Každý člověk má právo:

- Sám posoudit svá práva a povinnosti, svobodně se rozhodnout, protože za každý svůj čin nese zodpovědnost.

- Říct ne. Není povinen poskytovat vysvětlení a nemusí hledat odůvodnění nebo výmluvy, když s něčím nesouhlasí. Avšak měl by být schopen říci svůj názor. Pokud chce, aby jiní respektovali jeho názor, měl by se naučit také on respektovat názory jiných, a to i v případě, že s nimi nesouhlasí. Respektování neznamená vždy souhlas, což však nemusí bránit ve spolupráci lidí různých názorů. Jakékoliv ovlivňování možnosti svobodného rozhodnutí jiného člověka je nepřípustné a už vůbec ne různé druhy psychického nátlaku (kam patří výčitky, vyhrožování, manipulace), nebo dokonce fyzického nátlaku. Máme jen dbát, abychom snahou o uspokojování vlastních potřeb nezpůsobovali škodu, nebo bolest jiným.

- Sám posoudit, zda a do jaké míry je odpovědný za problémy druhých, s vědomím toho, že se v tom může někdy mýlit.

- Změnit svůj názor.

- Odpovědět "nevím".

- Být nezávislý na dobré vůli ostatních.

- Říci: "Nerozumím vám."

- Zdvořile, taktním způsobem říci: "Nebudu se k tomu vyjadřovat."

Takto se chová vnitřně svobodný člověk. Takový člověk se ale nevyvyšuje nad jiné z pozice nadřazenosti v domnění, že jeho pohled, nebo názor je jediný správný. Nestaví se k jiným lhostejně, neignoruje jejich práva; plně respektuje jejich rozhodnutí, netrápí se kvůli tomu, co si kdo o něm myslí. Je pevný ve svém přesvědčení, i když se mu jiní za to vyhrožují, nebo o něm rozšiřují nepravdivé mínění.

Pokud to tak není, znamená to, že jeho vnitřní mír a štěstí je závislé na názoru jiného člověka, čili není vnitřně svobodný. Protože nedokážeme a ani nemáme právo soudit jiných, cizí názory o nás často neodpovídají skutečnosti z hlediska vyšších zákonitostí a principů.

Vnitřně svobodný, samostatně myslící člověk:

- se neřídí vlastními představami nebo "plánem", kdo a jak by se měl chovat, a proto ani tehdy, když se jiní nechovají podle jeho očekávání, nemívá z toho těžká prožívání, vnitřní tlaky, nemusí se soustavně zabývat tím, kdo, co, a jak by měl, nebo neměl dělat;

- uvědomuje si, že nenese odpovědnost za život jiných samostatných lidí. Je si vědom toho, že každý člověk s dobrým chtěním má kolem sebe pomoci. Jeho prvořadým úkolem je snaha o zušlechťování svého vlastního nitra a jednání, čímž dokáže pomoci i jiným. Pokud ho někdo poprosí o pomoc, nemá ji odmítnout, avšak nemůže své názory a rady jiným vnucovat - co a jak by měli dělat, jak by si měli zařídit život - a to ani svým dospělým dětem, partnerům, nebo např. dobrým přátelům;

- při rozdílných názorech hledá cesty k pochopení: rád si druhých vyslechne a snaží se vcítit, vžít do jejich situace, do jejich způsobu smýšlení. Netrvá tvrdohlavě jen "na svém". Uvědomuje si, že není neomylný, a také on se má ještě v mnohém co naučit od jiných;

- usiluje se najít správné řešení a zabývá se i tím, zda to nebyl on, kdo se nezachoval správně. A když východisko najde, bez větších obtíží změní svůj názor, nebo postoj. Dokáže si přiznat, že se mýlil a omluvit se za způsobenou újmu.

Stát se vnitřně svobodným člověkem, který dokáže jasně, srozumitelně, přesvědčivě a přitom klidně komunikovat s druhými, je práce na celý život. Všechno má svůj čas. A poctivou prací na sobě se nám to jednoho dne určitě podaří. Máme k tomu příležitost dennodenně při komunikaci s lidmi, se kterými se setkáváme. Všímejme si i to, jak nepěkně se k nám lidé často chovají a ať je to pro nás zdviženým prstem: Takové chování a jednání k lidské bytosti - k důstojnosti člověka nepatří! Toužím se chovat a jednat jinak, lépe ...

Zrnka moudrosti sbíráme po celý život. Ať je jich co nejvíce! Potom bude moudrost a zralost opravdu spojena s vyšším věkem a přinese nám úctu i respekt druhých.