O našem sobectví vůči přírodě a o tvrdé odplatě za něj

   Tento text je vyjádřením mého osobního rozhořčení nad tím, jak lidé ničí přírodu. Neboť spravedlivé rozhořčení se musí přece zmocnit každého normálního člověka když vidí, jak se ubližuje nevinnému.

   No a právě takto arogantně, sobecky, bezohledně a nenasytně ubližují jednotlivci i celé lidstvo přírodě. Ale něco takového nemůže zůstat trvale bez odpovídající odezvy! A ani nezůstane, protože v našem univerzu funguje železný zákon zpětného působení, na základě kterého musí nakonec každý sklidit přesně to, co zaséval. No a právě katastrofální horka tohoto léta a různé jiné přírodní anomálie a neštěstí nejsou ničím jiným, než počátečními projevy neblahé žně lidstva za jeho nekonečné sobectví vůči přírodě.

   Neudržitelnost současného postoje lidí vůči přírodě je spojena s falešnými, nebo až zvrácenými hodnotami, jaké uznáváme, což ale znamená, že pozitivní změna vztahu k přírodě nezbytně souvisí se změnou naší základní hodnotové orientace, a to samozřejmě směrem k skutečným a pravým hodnotám.

   Ukažme si nyní alespoň některé způsoby, jakými lidé ubližují přírodě, ale zároveň si také ukažme spojitost tohoto počínání s hodnotami, které v současnosti uznáváme.

   Start jediného stíhacího letadla, čili pouze jeho odpoutání se od země, bez nákladů na samotný let a přistávací manévry stojí deset tisíc korun. Ve vzdušném prostoru Velké Británie se během jedné hodiny nachází 30 000 letadel. A položme si nyní otázku, kolik letadel se nachází ve vzdušném prostoru celé naší planety během jediné hodiny a následně, během 24 hodin? Kolik to všechno stojí a kolik zplodin vypustí všechna tato letadla do atmosféry?

   Naši atmosféru bychom však mohli uchránit od takového obrovského množství zplodin tak, že by lidé mnohem méně využívali leteckou dopravu a byli by svou střídmostí v tomto směru k přírodě ohleduplnější. Lidé však na to finančně mají, mohou si to dovolit, chtějí to zažít a nic jiného jich nezajímá. Jen jejich vlastní sobectví!

   Podíváme se na jinou oblast, a sice na zemědělství. Kdo žije na venkově má možnost vidět, jak katastrofálně se hospodaří na našich polích. V brzkou jar, když je v podstatě ještě všechno v zemi, už vycházejí chemické postřikovače a aplikují základní postřik proti plevelů.

   Jistý starší člověk mi jednou řekl, že on je doslova zděšen z čistých polí bez plevele, jaké má možnost vidět dnes. Za jeho mladých časů totiž dostávali lidé, pracující v zemědělství takzvané příděly, aby na nich ručně motykami odstraňovali plevel z polí. Dnes nevidět nikoho na družstevních polích s motykou v ruce, a přece jsou bez plevele. Avšak jenom za cenu hektolitrů chemie, která se za tímto účelem aplikuje do země.

   A to už ani nemluvě o postřicích samotných plodin, které jsou taktéž velmi štědré. No a zbytky vší této chemie skončí v produktech na našich stolech a v pitné vodě, kterou pijeme. A takové katastrofální hospodaření s chemií má samozřejmě také řadu dalších negativních důsledků, třeba například obrovský úhyn včel.

   A podívejme se ještě na jinou oblast. A sice na rybolov, spojený s drancováním moří. Na mořích se nacházejí velké plovoucí továrny na zpracování ryb. Probíhá na nich celý výrobní proces od lovu až po hotové rybí výrobky. Následkem postupu těchto plovoucích tovární mořem je však plenění populace ryb, překračující takzvanou červenou čáru, kdy se již tyto populace nedokáží samy obnovit do původního stavu.

   Podobným způsobem by se dalo pokračovat ještě velmi dlouho, ale my se nyní zkusme podívat na spojitost drancování přírody s hodnotami, jaké naše civilizace uznává. A zkusme si je ilustrovat příkladem ze školního prostředí.

   Jistá paní učitelka viděla, jak její žákyně odhazuje do koše zcela nedotčenou svačinu. Když to žákyni vytkla, dostalo se jí následující odpovědi: "Paní učitelko, my na to máme! My nemusíme počítat s každou korunou tak, jako vy! "

   Jak reagovat na takový názor a co odkázat tomuto typu lidí? Možná asi toto:

   Ano milá zlatá mládež, ano milí tatínkové podnikatelé, kteří vychováváte takové dětičky, ano mnozí jiní milí lidé při penězích, ale bez jakékoliv soudnosti. Vy na to máte, vy si to můžete dovolit, ale tato příroda a tato planeta na to nemá! Nemá kapacity už dál snášet vaše nároky, vaši aroganci a vaše přemrštěné potřeby.

   Vy, milí přátelé, jste naučeni dívat se na všechno kolem sebe jen ze svého vlastního úhlu pohledu. Z pohledu svých tužeb, nároků, přání a potřeb. Nic jiného vás nezajímá.

   Ale existuje také jiný úhel pohledu! A sice, pohled ze strany této planety, této přírody a tohoto stvoření na vás. A z tohoto pohledu se se všemi svými sobeckými touhami, přáními a konzumem jevíte jako zhoubná nemoc, která požírá svého hostitele, aby ho nakonec zničila, čímž ale zničí také samu sebe.

  Z hlediska současného vztahu lidí k přírodě můžeme předpokládat tři možné alternativy dalšího vývoje situace.

   První alternativa spočívá v pochopení. V poznání, že takto to už dál jít nemůže. V uvědomění si neudržitelnosti současného, vysoce nadhodnoceného životního standardu. V návratu k jednoduchosti, skromnosti, nenáročnosti a přirozenosti. V odvrácení se od konzumu a od zvrácené potřeby co nejvíce mít, co nejvíce si užít a co nejvíce získat. Jde tedy o alternativu dobrovolného přeorientování se na mnohem jednodušší způsob života, který je pro naši planetu udržitelný.

   Druhá alternativa spočívá v cestě nepoučitelnosti a nepochopení. To znamená, že navzdory všem upozorněním, všem výstrahám a všem katastrofickým statistikám půjde lidstvo v současnosti vytčeným směrem až na samý konec, což bude znamenat absolutně zdevastování naší planety. A v bezohledném boji o poslední zbývající zdroje také její zničení v nějaké zoufalé apokalyptické válce.

   No a třetí alternativou je alternativa ostrého řezu vyšší mocí. Tato vyšší moc odstraní všechno sobecké, konzumní a zhoubné, a ponechá jenom to zdravé a přirozené, co je schopné žít na planetě, aniž by ji ničilo a drancovalo.

   Možná tedy právě nyní žijeme v době, ve které se k nám všem blíží čepel skalpelu v ruce chirurga, která se nezachvěje, a která v železné spravedlnosti ostrým řezem odstraní všechny, pro naše stvoření, naši planetu a naši přírodu nepřijatelné. A vznešený dar života a bytí ponechá jedině těm, kteří jsou pro naše stvoření, naši planetu a přírodu na ní přijatelní. Kteří ji nebudou ničit, ale naopak, zvelebovat a žít s ní v souladu.

   Zkusme si přece uvědomit, že když kdysi chodil po zemi Syn Boží Ježíš, jeho život byl pro nás všechny příkladem skromnosti, umírněnosti a přirozené jednoduchosti. A ne příkladem bezbřehého uspokojování vlastních, stále rostoucích a nikdy nekončících potřeb.

   Co si však lidé o sobě myslí, že jsou, když chtějí žít mnohem bohatěji a blahobytněji, jako samotný Syn Nejvyššího? Domnívají se snad, že jsou větší než On a proto na to mají právo? Snad proto je jim příklad jeho skromnosti, jednoduchosti a umírněnosti na smích?

   Tito arogantní bohatí lidé dnešní doby, ale také obyčejní chudáci, kteří by chtěli mít totéž, co mají bohatí, a tímto svým chtěním podporují a živí úplně stejné zhoubné myšlenkové energie, všichni tito by si měli uvědomit, že každý, kdo se takto nehorázné povyšuje, bude ponížen. Bude nevyhnutelně sražen na kolena!

    Měli by si uvědomit, že pýcha člověka, který má potřeby, vysoce přesahující potřeby Syna Božího nutně předchází pád!

   Běda proto všem, co se dnes smějí, neboť budou plakat, protože jejich smích se neopíral o pravé hodnoty!

   Běda proto všem, kteří jsou dnes sytí, neboť budou hladovět, protože jejich sytost byla jenom sytostí břicha a ne nasycením ducha!

   Běda proto bohatým, protože se stanou těmi nejubožejšími chudáky, protože nedokázali pochopit, že skutečné bohatství je jen bohatství ducha.

   Ježíš a všichni ti, co se snaží žít podle jeho slov jsou schopni žít v skromnosti a umírněnosti, přijatelné pro přírodu proto, že žijí v plnosti ducha a v plnosti milosti Boží. Člověk dneška však žije v duchovní prázdnotě a proto má tendenci kompenzovat svou vnitřní prázdnotu, kterou intenzivně pociťuje, honbou za hodnotami konzumu a materie domnívajíce se, že čím více bude mít a čím více si užije, tím bude šťastnější a jeho život bude naplněnější.

   Ale tak to nefunguje, protože člověk je bytostí duchovní a proto může najít své štěstí jen v naplňování a nabývání hodnot ducha. Nabýváním pouze hodnot hmotných šťastným nikdy být nemůže a ani nebude, i kdyby snad celý svět získal.

  Když si třeba jdete pronajmout byt, s jeho majitelem uděláte takzvanou inventarizaci. To znamená že zjistíte, co se v bytě nachází a v jakém stavu se to nachází. A na základě toho podepíšete smlouvu.

   No a pak můžete být buď dobrým nájemníkem, který předá byt majiteli ještě v lepším stavu, než ho převzal, nebo naopak můžete být špatným nájemníkem, který byt zničí a zdevastuje. Potom však bude majitelem brán na odpovědnost a za způsobené škody musí zaplatit.

   No a přesně toto platí také ve vztahu k naší planetě a k přírodě na ní. Její Majitelem je totiž ten, ze kterého rukou vzešla a my jsme na ní jen nájemníky. Nájemníky, kterým byla planeta s důvěrou svěřena. No a Majitel bude jednou od každého z nás požadovat odpočet toho, jak hospodařil s jeho majetkem. Zda se podílel na jeho zvelebování, nebo naopak na jeho ničení.

   Lidé se však chovají ke své planetě jako páni. Myslí si, že jim patří a že si proto mohou na ní dělat co jen chtějí. A tak ji ničí a drancují domnívajíce se, že za své chování nebudou nikým bráni na zodpovědnost. Ale to je hluboký omyl!

   Jak již bylo řečeno, každý z nás bude pravým Majitelem planety sebrán na osobní odpovědnost, co bude reálně znamenat, že na základě naší dobré správy a dobrého hospodaření budeme moci postoupit duchovně mnohem výš a budou nám moci být svěřeny do správy mnohem větší a vznešenější hodnoty.

    Avšak na základě našeho špatného spravování a špatného hospodaření ztratíme důvěru Vlastníka země a jako neschopní něco smysluplně spravovat budeme vyhoštění na samý okraj našeho stvoření, do jeho temných úrovní.

   Neboť důvěra, která nám byla darována shora  sebou přináší zodpovědnost! Odpovědnost, která pokud se zvrhne na nezodpovědné ničení a bezbřehé drancování, vyústí nakonec do ztráty důvěry.

   A ztráta důvěry, že lidská bytost se může stát skutečně plnohodnotným a odpovědným člověkem se rovná definitivnímu zlomení hole nad takovou osobností. Rovná se zatracení osobnosti, která není schopná naučit se věci spravovat, ale umí je jenom ničit. To se však rovná vykázání do oné děsivé vnější tmy, kde bude už jen pláč a skřípění zubů.

   Toto všechno jsou věci, které by nás měly donutit zamyslet se nad sebou, vzchopit se a stát se konečně mnohem lepšími a zodpovědnějšími správci pozemské vinice Páně, než jsme jimi dnes. Jinak za to tvrdě zaplatíme! A to duchovně, ale také fyzicky, tvrdými odvetnými údery přírody vůči nám!