Vražedná tendence zlehčování problematiky posledního soudu

   Mnozí lidé mají na rtech jen slova posměchu, když se vzpomene pojem poslední soud. Vždyť takzvaný konec světa a s ním spojený poslední soud měl být už mnohokrát v dějinách, a přece se nic nestalo.

   Byl to vždy jen falešný poplach. Nikdy k ničemu nedošlo, a proto hovořit o těchto věcech a strašit nimi už vyznívá trapně. A kdo s tím i přes zmíněná nevratná fakta nechce přestat, ten pouze sám sebe zesměšňuje.

   Je však takový postoj odůvodněný? Je namístě podobné zlehčování? Je správné uvažovat tak, že když se stokrát dosud nic nestalo, už vůbec k ničemu nedojde?

   Tato problematika je mimořádně závažná, a proto se na ni podívejme trochu podrobněji.

   Snad nejvíce se o posledních dnech a posledním soudu mluví v evangeliích a v Apokalypse. Samotný Kristus o něm hodně mluvil ve svých podobenstvích a přirovnáních. A mluvil o něm, jako o zásadním zlomovém bodě celého našeho bytí, ve kterém dojde k rozdělení lidstva na dvě skupiny. Na ty, co budou moci vejít do života, a na ty, kteří budou uvrženi do vnější tmy, kde jim zůstane už jen pláč a skřípění zubů.

   V podobenství o rozumných a nerozumných pannách se zase mluví o těchto dvou kategoriích lidi tak, že jedni budou moci vstoupit spolu se ženichem na jeho svatbu, zatímco před druhými zůstane brána na svatbu pevně uzavřena.

   Kristus upozorňoval na tyto skutečnosti už před 2000 lety a varoval nás, abychom byli neustále bdělí, protože plnost času nadejde náhle a neočekávaně, jako když lupič přepadne dům a najde majitele nepřipraveného a zaskočeného.

   Jde skutečně o nejzásadnější a klíčový moment v dějinách celého našeho univerza, který před tím nikdy nebyl, a který se už více nikdy nebude opakovat. Je to moment, který nastává v chodu stvoření jen jednou a je mnohem zásadnější, než naše smrt. Smrtí totiž naše bytí kontinuálně pokračuje dál na druhém světě, čili v úrovni jemné hmotnosti. Smrtí se pro osobnost člověka mění mnoho věcí, ale jeho život v podstatě pokračuje dál.

   Poslední soud však souvisí se smrtí, nebo se zánikem celého hmotného univerza. To znamená, že se zánikem jeho materiální, fyzické a viditelné části, ale také se zánikem jeho jemnější, subtilnější a neviditelné části, v níž žije osobnost člověka po fyzické smrti.

   Poslední soud je tedy čímsi, co se zásadním způsobem dotkne absolutně všech. Živých i mrtvých! Čili fyzicky živých v našem materiálním světě, ale také fyzicky mrtvých, ale ve skutečnosti živých v úrovních jemné hmotnosti.

   Poslední soud je věc naprosto jistá, protože souvisí s přirozeným zánikem dočasně oživené materie, a proto se domnívat, že k němu vůbec nedojde, nebo to dokonce zesměšňovat, se rovná bláznovství.

   K poslednímu soudu tedy s určitostí dojde, a my se nyní zkusme trochu zamyslet nad otázku kdy?

   Hmotné univerzum vzniklo z drobných, mikroskopických prachových částí hmoty, které byly rozptýleny ve vesmíru. Drobné hmotné částice se pohybem začaly postupně shlukovat, zahušťovat, a tak vznikla různá vesmírná tělesa. Tímto způsobem vzniklo Slunce, naše planetární soustava i naše Země, na níž se začal postupně vyvíjet život od nejjednodušších forem k formám složitějším. Až nakonec dospěl k nejdokonalejší vyvinutému zvířeti, k takzvanému pračlověka. To byla chvíle, kdy zvířecí svět došel k vrchní hranici svého vývoje, čímž byl život na naší planetě připraven k přijetí člověka. K přijetí lidského ducha, který vstoupil do tohoto, dlouhým vývojem připraveného, nejdokonalejšího zvířecího těla, a dalším vývojem ho povýšil na tělo lidské.

   Proč o tom mluvíme? Protože k tomuto zlomovému bodu došlo v půlce vývoje hmotného univerza. Neboť tak, jako v polovině těhotenství vstupuje do připraveného dětského těla v klíně matky lidská duše, tak také v půlce vývoje hmotného univerza vstupují do hmotnosti zárodky lidského ducha, čímž začínají dějiny lidské civilizace.

   Pokud bychom to celé měli obrazně vyjádřit na hodinovém ciferníku, doba od dvanácté do dvanácté je dobou postupného vzniku a postupného zániku hmotného univerza. Prvních pomyslných šest hodin začíná od dvanácté a končí o šesté příchodem lidského ducha do hmotnosti. Druhých šest hodin je určených na vývoj lidí k duchovní zralosti a nakonec končí postupným rozkladem hmotného univerza v původní prachové částice.

   Lidský duch má v hmotnosti v darovaném čase dozrávat tak, že se bude rozvíjet a růst v dobru, v spravedlnosti, v čestnosti, v lásce, v ušlechtilosti, v čistotě, v lidskosti a ve všech ostatních ctnostech, aby se po nabytí plné duchovní zralosti mohl vrátit zpět do říše Ducha, jako plně zralá a duchovně sebe uvědomělá osobnost.

   Jakým způsobem toho dosáhnout nám ukázal Mojžíš v Desateru přikázání a Ježíš ve svém učení. A nutno toho dosáhnout, dokud se nezačne hmotnost rozkládat, protože všichni, ve svém duchovním vývoji ještě nehotoví, kteří se pro svou nezralost nebudou schopni odpoutat od hmoty a stoupat do bezpečí říše Ducha, všichni tito budou strhnutí do rozkladu hmotnosti, v němž bude zničena jejich osobnost.

    Toto je dění, které čeká nás všech a které nikoho nemine. Ale dříve, než k němu dojde, přijde ještě poslední soud! Ten, krátce před začínajícími rozkladnými procesy hmoty rozdělí lidi na ty, kteří inklinují k duchovním hodnotám a snaží s o ně, a na ty, kteří ignorují duchovní hodnoty a orientují se pouze na hodnoty materiální.

   Ti první dostanou šanci v takzvané tisícileté říši na zemi postupně dozrát do lidské dokonalosti, a tak se osvobodit od hmoty a vstoupit do věčné říše Ducha. Ti druzí, kteří ignorovali všechno duchovní a jsou zaměřeni pouze na materii, nedostanou po posledním soudu šanci dozrávat do lidské dokonalosti v tisícileté říši, protože oni sami o něco takového ani nikdy nestáli. A protože se starali jen o věci hmotné a s hmotou související, zůstanou na hmotu trvale vázaní. A proto spolu s ní nastoupí cestu do rozkladu a do její přeměny v prach.

   Pokud si to tedy máme vše zrekapitulovat z časového hlediska, v polovině trvání hmotného univerza přišel na zem lidský duch a postupně se vyvíjel. Před 2000 lety přišel na zem Kristus a upozorňoval na blízký příchod posledního soudu.

   Aby lidé mohli projít posledním soudem a kvalifikovat se do tisícileté říše, ve které budou dozrávat do duchovní dokonalosti, dal jim Ježíš své učení a v něm jim ukázal, jakými se mají stát, aby se jim to podařilo. Ukázal jim, jak mají myslet, jak mají hovořit, jak mají cítit a jak mají jednat, aby to úspěšně zvládli. Aby v nadcházejícím soudu mohli dopadnout jako rozumné panny a ne jako ty nerozumné. A aby pak, v tisícileté říši, trvající, jak název napovídá, přibližně tisíc let, mohli duchovně plně dozrát, opustit hmotnost a vstoupit jako duchovně zralí do věčné říše Ducha.

   Lidé musí vědět, co nás všechny očekává a co nás nemine. A pokud budou se znalostí těchto vážných skutečností obeznámeni, je už pak na každém jednotlivci, aby dobře zvážil, zda má opravdu dost času na to, aby dosáhl požadované osobní zralosti v ctnostech, která mu umožní bezpečně projít mlýnskými kameny posledního soudu.

   Ať každý zváží, zda má ještě dost času na to, aby dosáhl takové míry hodnoty vlastního bytí, jakou mu ukazuje Desatero a Ježíšovo učení. Ať každý zváží, zda má dost času na to, aby jeho bytí získalo silnou vazbu směrem nahoru, k Stvořiteli, která ho podrží jako mocné záchranné lano, ať už se bude dít cokoliv.

   Nároky jsou vysoké a čas na jejich splnění je krátký! Proto nás Kristus už před 2000 lety upozorňoval na příchod posledních dnů, abychom to měli neustále na zřeteli a snažili se intenzivně osobnostně a duchovně růst do potřebné kvality.

   Neboť jinak nás může kvůli naší lhostejnosti, zlehčování, laxnosti, ignoranci, nebo zesměšňování těchto skutečností nakonec zachytit postupný kolaps hmoty, její zánik, rozklad a opětovná přeměna v prach, co se pak stane údělem naší osobnosti.

   Naše osobnost má potenciál dosáhnout věčnost, ale pouze tehdy, pokud se hodnotově přimkne k věčným, vznešeným a nadčasovým hodnotám Ducha.

   Pokud však naše osobnost zůstane naopak připoutána pouze k materiálním hodnotám, ignorujíc hodnoty Ducha, bude podrobena osudu dočasnosti materie a zahyne spolu s ní.

   Naší hodnotovou orientací, tím, jak myslíme a na co myslíme, co říkáme a co děláme, tímto vším si v nenápadné každodennosti dneška v tichosti vybíráme, kam nakonec povedou naše kroky a kam nás nakonec zavede náš osud. Náš osud, o kterém právě v této chvíli rozhodujeme, aniž bychom o tom vůbec věděli.