Situace je hrozná! Ale její skutečné řešení se ignoruje!

   Katastrofický duchovní stav lidstva přivodil katastrofu v podobě pandemie, kterou v současnosti prožíváme.

   A proto bychom měli vedle všech opatření proti šíření viru myslet také na duchovní opatření, protože jen nimi můžeme eliminovat skutečné, vnitřní podhoubí této epidemie. A pouze na základě toho pak začnou nevyhnutelně polevovat také její vnější důsledky, proti nimž dosud neúspěšně bojujeme všemi těmi vnějšími omezeními a opatřeními.

   Pokud ale tyto věci nepochopíme, budeme je ignorovat a budeme se z nich vysmívat, kdybychom byť vakcinací zlomili pandemii, eliminujeme tím jen vnější důsledky, ovšem skutečné, duchovní příčiny problému zůstanou nevyřešeny. A proto časem nevyhnutelně expandují do vnější podoby nějakým jiným způsobem. A to způsobem ještě silnějším a drtivějším.

   To co v současnosti prožíváme a co v historii dosud v takovém obrovském měřítku nemá obdoby, bylo dávno předpovězeno různými proroky. Lidstvo bylo upozorňováno, že pokud nezačne na sobě intenzivně duchovně pracovat, nevyhnutelně nakonec dospěje ke katastrofě gigantických rozměrů, která bude vnějším zhmotněním a vnější manifestací jejich duchovně nemocného vnitra. Ale protože lidstvo ignorovalo tyto výstrahy, katastrofická proroctví se naplnila a my je v současnosti plně prožíváme na vlastní kůži.

   Vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem je proto namístě zásadní otázka, jak tedy vlastně začít na sobě vnitřně pracovat a jakým způsobem se konečně pohnout duchovně dopředu?

   Pro všechny, kteří jsou schopni vnímat současné dění v jeho duchovně materiálním propojení a jsou ochotni začít se sebou konečně něco duchovně dělat si tedy uveďme to nejhlavnější, nejdůležitější a nejzásadnější, co by měli začít lidé rozvíjet.

   V první řadě bychom se měli začít těšit ze všeho, co nám přináší radost. Neboť náš Stvořitel chce, abychom se radovali a byli šťastní. A v jeho stvoření se skutečně nachází obrovské množství toho, co nám způsobuje radost. Toho, co nám způsobuje drobné, prosté a jednoduché radosti, ale také radosti obrovské a zásadní. Nikdo z lidí, a to ani v dnešní těžké době nemůže říci, že by je neměl a že by je neprožíval. Naše prožívání velkých i malých radostí bychom si však neměli nechat jen pro sebe, ale měli bychom je přetransformovat ve vděčnost. Ve vděčnost Jedinému, Velkému a Dobrotivému, který nám je všechny umožnil a umožňuje prožívat.

   Jednoduše řečeno, své prožívání radosti bychom měli posunout na vyšší úroveň tím, že ji přetavíme na vděčnost Nejvyššímu, který nám daroval naše bytí a umožnil nám žít ve stvoření se všemi jeho radostmi. Toto by si měl uvědomit každý člověk ve chvílích své radosti, a tímto způsobem by měl začít budovat svůj vztah ke Stvořiteli, vycházející jednoduše, prostě, nenásilně a zcela přirozeně z jeho vlastního vnitřního prožívání.

   Druhou věcí je pochopení principu dávání, činného v našem univerzu. Jde o zásadní princip, vycházející přímo do Stvořitele. A my se na něj zkusme podívat z jeho pohledu.

   Nejvyšší nám dal do daru naše bytí i celé stvoření proto, abychom se v něm radovali a byli šťastní. A aby naše radost a štěstí proudily ve formě díků zpět směrem ke Stvořiteli. Tímto způsobem je v základním principu dávání zároveň ukrytý princip braní. Kdo totiž dává, zároveň také nevyhnutelně něco dostává.

   No a my máme být podobní Stvořiteli. Máme se řídit jeho vzorem. To znamená, že také my se máme snažit v první řadě dávat, na základě čehož budeme nutně něco dostávat, i kdybychom snad nechtěli.

   Jací tedy máme v tomto směru být a jaké vnitřní naladění máme v sobě probudit?

   Máme být ochotni nesobecky dávat a pomáhat kde je třeba. Máme mít porozumění k utrpení jiných i k jejich slabostem.

   Toto znamená dávat! Dávat ve vší prostotě a jednoduchosti. Tím budeme správně stát ve velkém vesmírném zákoně dávání. A pokud budeme takto činit, naše bytí začne směřovat stále blíže ke Stvořiteli, jako ke zdroji všeho Dávání. V tomto spočívá celá podstata duchovní cesty člověka, a pokud by lidé toto dělali a takto žili, nikdy bychom nedospěli do současného katastrofálního stavu, ve kterém se dnes nacházíme, a který je jen zhmotněním a materializaci katastrofálního stavu našeho vlastního nitra, neschopného a neochotného správným způsobem dávat.

   Jakákoliv náprava vnějšího stavu je proto nutně spojena s nápravou stavu vnitřního! Vakcinace je jen potlačením vnějších důsledků bez řešení vnitřní příčiny. A tu je možné vyřešit pouze naší duchovní proměnou, protože bez ní získáme vakcinací jen částečný odklad a můžeme se připravit na další katastrofu.

   A celkem na závěr je ještě třeba zmínit třetí, velmi důležitou věc. Je jí zachovávání vnitřní čistoty! Je jí zachovávání čistoty myšlení a cítění! Zachovávání čistoty vnitřního života.

   Náš vnitřní život bychom tedy měli cíleně uzavírat před vším nečistým a cíleně do něj vpouštět pouze podněty čisté, dobré a ušlechtilé. Jen takové vjemy, city a myšlenky bychom měli ve svém nitru pěstovat a rozvíjet.

   Měli bychom být jako dobří zahradníci, kteří se v zahradě vlastního vnitřního života starají jen o kulturní rostliny, a vytrhávají z ní veškerou plevel. Neboť pokud je nitro člověka čisté, dobré a ušlechtilé, nemůže pak navenek, v podobě jeho slov a činů z něj vycházet nic jiného, než dobro, čistota a ušlechtilost.

   Závěrečné shrnutí je tedy následující: katastrofu v podobě celosvětové pandemie je možné definitivně porazit pouze zevnitř navenek. Jen odstraněním vnitřní duchovní příčiny, která expandovala navenek do podoby pandemie gigantických rozměrů. A tou příčinou je fatální ignorování principu lidské duchovnosti. Odstranění této příčiny spočívá v nezbytnosti respektování duchovního principu bytí, který by se měl u lidí projevovat ve třech, výše uvedených základních bodech.

   Prvním je prožívání radosti ze života, transformované do upřímné vděčnosti Nejvyššímu za to, že nám umožnil prožívat všechny radosti.

   Druhým bodem je nesobecké dávání, pomáhání a porozumění ve vztahu k utrpení i k slabostem druhých.

   A třetím bodem je vědoma snaha o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vlastního vnitřního života.

   Jen takto stojící člověk je člověkem stojícím správné, který v Hospodinově stvoření směřuje ke štěstí a radosti, a ne k neštěstí a katastrofě.