Smrt v pandemii! Co znamená pro lidi v dnešní době soudu?

   Česko a Slovensko jsou konfrontovány s mimořádným počtem úmrtí, vlády si nevědí poradit s pandemií a dění u nás i ve světě dosahuje přímo apokalyptických rozměrů.

   Všude se hledají způsoby na zabrzdění a zastavení viru, co je samozřejmě správné. Nesprávné však je, že lidé si nechtějí za žádnou cenu uvědomit, že pozadí tohoto apokalyptického dění je duchovní.

   Lidé nechtějí za žádnou cenu pochopit, že všechno co se viditelně děje, je jen nevyhnutelným vnějším důsledkem těchto skrytých, vnitřních a nepoznaných příčin. Svět nepoznává, že naše země s lidskými dušemi na ní i kolem ní dozrála do období žně, a že v současnosti začíná probíhat zásadní třídění na pšenici a plevy.

   Většina lidí neví, že na naší zemi již žili mnohokrát a mnohokrát na ní již zemřeli, avšak smrt v době soudu je nejdůležitější ze všech našich smrtí, protože představuje bránu buď k duchovnímu bytí plnému Světla Páně, nebo naopak, bránu k zatracení duše a k zániku naší osobnosti.

   Všichni, kteří v dnešní době umírají a budou umírat by proto měli vědět, že je nesmírně důležité, v jakém vnitřním naladění projdou branou smrti. Zda to bude v důvěře ve Stvořitele, v jeho Lásku i v jeho Spravedlnost, nebo se v nás nenajde nic jiného, než jen to dosavadní materiální a hmotné. Čili nic, co by prosvětlilo naši duši v hodině umírání.

   No a tento text vznikl proto, abychom mohli zaujmout správný postoj k současnému dění, jakož také ke své případné smrti, která dnes může ke každému z nás přijít tak rychle, že se ani nenadějeme. Tento text vznikl proto, abychom si trochu uvědomili duchovní pozadí toho, co se dnes děje a vynasnažili se stát takovými, aby naše cesta byla jen cestou Světla bez ohledu na to, zda zůstaneme žít dále v hmotném světě, nebo ho opustíme a vykročíme na druhý svět.

   Všichni víme, že přibližně před dvěma tisíci lety přišla na zem Boží Láska. A všichni víme, jak to s ní dopadlo. Tehdejší lidé ve svém vzdálení od Stvořitele a od toho, jaký opravdu je a co od nás skutečně žádá, odmítli akceptovat a přijmout jeho vtělenou Lásku. Vzbouřili se proti Synu Nejvyššího, protože jeho učení nevyhovovalo jejich představám. Toho, který přicházel jménem Páně obvinili, že se Pánu rouhá. A to se stalo důvodem jeho zavraždění.

   A lid, který viděl Ježíšovy zázraky, který viděl jeho uzdravení, poslouchal jeho Slovo a vítal ho jako krále při příchodu do Jeruzaléma, tento jistý lid v nejvíce rozhodující chvíli pro celou naši planetu křičel: "Ukřižovat!"

   Zlovolnost duchovních elit a povrchnost obyčejných lidí odsoudila Krista na jeho cestu utrpení a smrti, co se rovnalo v vzpouře proti Nejvyššímu. Byla to vzpoura proti jeho Synu a proti Vůli Páně, přinesené Ježíšem Kristem v jeho učení.

   Když Ježíše vedli na Golgotu a ženy nad ním plakaly řekl jim, že ať raději pláčou nad sebou a svými dětmi, protože když na zemi vraždí zelenou ratolest Lásky Páně, co se asi bude dát s ratolestmi suchými, jakými jsou lidé našeho světa?

   Nevěrní vinaři zahubili Syna Majitele vinice, kterou dostali do pronájmu! Nastává však čas odplaty a oni sami začínají být hubení! Nastává čas, kdy oni sami musí projít svou vlastní Golgotou! Nastává čas odplaty, protože se naplňuje Hospodinův zákon zpětného účinku, fungující ve stvoření, na základě kterého musí jednou každý sklidit přesně to, co zaséval.

   A lidstvo zaselo odpor a vzpouru proti Stvořiteli a jeho Vůli! Zvěstovatele učení o lásce k bližnímu jako k sobě samému zavraždilo, a tento světlý princip, jako také všechny jeho ostatní rady nikdy nepřivedlo k životu. V naprostém rozporu s tím, co říkal Kristus o lásce k bližnímu, bylo jeho učení šířeno ohněm a mečem, a nikoli osobním příkladem.

   A mnozí ho přijali za své ne z vlastního přesvědčení, ale násilím a pod hrozbou smrti. Jménem pravé víry hořeli lidé na hranicích a byli vystaveni surovému mučení. Odpuštění hříchů se prodávalo za peníze a věřící byli ujišťování o jistotě místa v nebi, když budou poslouchat a plnit všechny příkazy církví. Pouze láska k bližnímu jako k sobě samému zůstala kdesi bokem. A stranou zůstala také snaha poznávat Vůli Nejvyššího a řídit se jí ve svém myšlení i v každodenním životě tak, jak nám to ukázal Kristus ve svém učení.

   A moderní doba, zahájena technickou revolucí, přinesla ještě mnohem větší odklon od věcí duchovních. Lidé se stále intenzivněji opírali a orientovali pouze na vlastní rozum, zatímco svého ducha, své pravé vnitřní "já" projevující se cítěním, stále více odsouvali do pozadí a stále více ignorovali.

   Lidská civilizace se stal civilizací rozumu, vzdálenou od Stvořitele a jeho Vůle, namísto civilizace ducha, přibližující se ke Stvořiteli a k jeho Vůli. Namísto slov: "Buď Vůle Páně, jako v nebi tak i na zemi", se lidé charakterem svého bytí modlili: "Buď jen vůle má, a to vždy a všude!"

   Naše civilizace se stala duchovně nemocnou a její dlouhodobě neřešený, vnitřní chorobný stav začal postupně formovat i vnější, materiální poměry do tomu odpovídající podoby. Duchovně nemocné lidstvo vyprodukovalo duchovně nemocnou elitu a tato elita, sloužící temnotě, vytvořila virus i pandemii na to, aby prostřednictvím nich obyvatelstvo spoutala, ovládla, zredukovala a zotročila.

   Události na zemi přibíjejí lidstvo na kříž! A děje se tak prostřednictvím machinací světových elit,  které zneužitím pandemie sledují své vlastní cíle. A tak namísto říše podobné té v nebi se zde začala formovat říše temnoty, podobné té v pekle. Šíří se strach, kterým jsou ovládány a spoutány lidské duše namísto toho, aby se šířila důvěra ve Stvořitele a přesvědčení, že nakonec bude přece jen vše dobré.

   A v této vážné době, která je dobou soudu, protože v ní sklízíme důsledky své bezbožnosti, umírají lidé denně po stovkách. A to buď na koronavirus, nebo na běžné, ale neléčené jiné nemoci. Ale jak již bylo řečeno, není vůbec jedno, v jakém vnitřním rozpoložení umírají, protože jejich vnitřní rozpoložení určuje další směřování jejich duše. A to buď vstříc Světlu, nebo do náruče temnoty! A tak se obraz současného dění v mnohém podobá obrazu toho, co se kdysi dělo na Golgotě, když vedle Krista viseli dva lotři. Také oni pouze sklízeli to, co předtím zasévali.

   Ale pozor! Obrovský rozdíl byl v tom, jak se každý z nich s touto situací vypořádal. Jeden pochopil, že jeho předchozí život byl nesprávný a že se mu pouze spravedlivě vrátilo to, co si zasloužil. Na základě svého pochopení zavrhl předchozí způsob života a zatoužil po hodnotách království nebeského. Po hodnotách dobra, lásky a spravedlnosti. A ve vnitřním naladěni na království nebeské a jeho hodnoty opustil materiální svět, na základě čeho se jeho duše vydala dráhou Světla. Tuto velkou věc způsobilo poznání vlastních chyb a snaha změnit se k lepšímu.

   Druhý lotr však ani ve svém utrpení nic nepochopil. Nepochopil a odmítl přijmout, že sklízí důsledky svého předchozího nesprávného jednání, a snažil se pouze o fyzické přežití a fyzickou záchranu. Vyšší hodnoty a osobní orientace směrem k nim pro něj nic neznamenaly. Pro něj mělo cenu pouze jeho materiální bytí a s ním spojené materiální hodnoty. Nic jiného! A v takovém vnitřním naladění zemřel. Ale protože křečovité upnutí se pouze na materii je zatemněním duše, jeho duše vykročila cestou temna.

   Obraz Golgoty je obrazem toho, co v současnosti prožívá, a co ještě bude muset prožívat náš svět. A dva lotři jsou obrazem dvou postojů, jaké můžeme vnitřně zaujmout k událostem soudu, které nás dnes za naše nesprávné minulé činy přibíjejí na kříž. Ale ať již bude naše prožívání jakékoliv, třeba i to nejtěžší a nejhorší, zaujetím správného vnitřního postoje můžeme nasměrovat naše bytí na cestu ke Světlu.

   Smrt sama o sobě není špatná! Smrtí nikdo nic neztrácí, ani nezíská! Smrt je jen otevřená brána do nové reality, a my svým vnitřním naladěním a svou vnitřní orientací k určitému druhu hodnot rozhodneme, jestli to pro nás bude brána do reality Světla, nebo naopak, brána do reality temnoty. A toto rozhodnutí v době soudu bude již pravděpodobně definitivní!

   Tyto skutečnosti by si měli hluboko uvědomit všichni lidé, protože v dnešní vážné době soudu nemůže nikdo z nás tušit, kdy se před ním brána smrti otevře. A proto je třeba neustále žít ve správném vnitřním naladění a ve správné hodnotové orientaci, aby se nám to dostalo do krve a stalo přirozeností, protože jedině tehdy budeme v bezpečí. A to až do takové míry, že nám již ani smrt neublíží.

   PS. Křesťanská církev tuší tyto skutečnosti a učí, že člověk má zemřít ve stavu milosti. Stav milosti však vnímá tak, že bychom měli před smrtí absolvovat všechny potřebné církevní úkony. Čili zpověď, přijímání a pomazání umírajících.

   Není to však pravda, protože pouze čistě formální církevní úkony nemohou člověku samy o sobě zajistit žádný stav milosti. Ale na druhé straně, určitě mohou být k tomu nápomocné.

   Skutečný stav milosti však vzniká jedině intenzivním, osobním vnitřním naladěním duše umírajícího směrem k Nejvyššímu a jeho hodnotám tak, jak tomu bylo u lotra na kříži.