Každý z nás povstal z Pravdy a povědomí o ní si proto nese hluboko vtlačené ve svém v duchu. V našem duchu, čili v našem skutečném, pravém, nejvnitřnějším „já“.
Kromě ducha má však člověk také rozum, který mu byl darován na usnadnění života ve hmotě. Pokud se ale lidé spoléhají především na svůj rozum, nakonec ztratí kontakt se svým duchem. Ztratí kontakt se svým nejvnitřnějším „já“, ve kterém však nadále přebývá ona zmiňovaná pečeť Pravdy, jako nevyužitý, neomylný barometr pro rozpoznání všeho toho, co je pravdivé.
Pokud chtějí lidé hledat a snažit se pochopit Pravdu svým rozumem tak, jak je tomu dnes, vznikne na ni mnoho názorů a zformuje se mnoho vyznání, přičemž nic z toho nebude to pravé.
Skutečnou Pravdu totiž dokážeme rozpoznat a najít pouze pokud se dokážeme spojit se svým duchem. Pokud dokážeme dát prostor svému duchu, a to prostřednictvím citu. Neboť cit je řečí ducha. Přes cit, pokud nám jej nepřekrývá a nekalí rozum, jsme schopni jasně vnímat, chápat a rozpoznávat všechno to, co pochází a přichází z Pravdy.
Touhu najít Pravdu a schopnost rozpoznat Ji nese tedy v sobě každý člověk. Pouze to musí v sobě aktivovat a nesmí se přitom dát mást vlastním rozumem.
Vše, co k nám přichází bychom tedy měli vždy konfrontovat se svým nejvnitřnějším cítěním, pocházejícím z Pravdy, a proto i schopným Pravdu rozpoznávat.
Takto však žel většina z nás nejedná ze dvou důvodů:
Buď jde o duchovní lenost, na základě které je pohodlné přijímat léty osvědčené, cizí názory, které neprověřujeme svým vlastním, nejvnitřnějším cítěním. Neprověřujeme a nezkoumáme, zda s nimi můžeme vnitřně bezvýhradně souhlasit a spoléháme se především na tradici a dogmata.
Nebo pak je to naše podléhání rozumu, naše spoutání tím, co jsme se naučili, které nám znemožňuje vnímat naše čisté cítění.
Oba tyto důvody jsou však nesprávné a trestuhodné, protože snižují hodnotu osobnosti člověka, který se nevyužíváním předností ducha stává ve stvoření méněcenným. Méněcenným a neschopným kráčet po správné cestě života, a tak naplnit smysl vlastního bytí na zemi. Takovým způsobem totiž promrháváme svůj pozemský život, protože pouze náš duch, pouze vroucnost našeho živého cítění nás mohou vést správným směrem a učinit náš život na zemi opravdu plnohodnotným. To jest, směřujícím k Pravdě! K Pravdě, kterou můžeme jasně vnímat pouze prostřednictvím vnitřní, citové opravdivosti našeho ducha.
