Pohled starých civilizací na smysl života

Co za něj považovala třeba civilizace staroegyptská? Konkrétně kasta kněží Hórova oka? Jak se nám něco tak dávného jeví v současnosti? Ve světle současného duchovního poznání?

Text, který prezentuji má být jakýmsi duchovně podnětným pokusem o souhrn prastarého a nového poznání, které nám ve své syntéze ukazuje smysl našeho bytí.

Existence bytí člověka je zasvěcena jeho duchovnímu vývoji. Na základě tohoto vývoje dochází k jeho přerodu z animální bytosti, uznávající pouze zákonitosti vlastního ega v nesmrtelnou bytost, které je dovoleno kráčet po cestách, nacházejících se za hranicemi běžných smrtelníků.

Lidská duše se opakovaně vtěluje na zem a člověk tak pokračuje v procesu postupného zdokonalování, stanoveného Stvořitelem. Duše vstupuje do různých těl, zakládá rodiny, objevuje se v různých epochách a na různých místech, zažívá různé ekonomické podmínky a zdravotní komplikace.

K těmto opakovaným reinkarnacím dochází na zemi, zatímco sluneční soustava se pomalu otáčí kolem centra galaxie. Během tohoto času je zem i mysl člověka ovlivňována různými druhy energií souhvězdí, které podobně jako roční období určují nezbytné podmínky pro jeho rozvoj.

Osud, který musíme prožívat je nedílnou součástí našeho života, kterým musíme projít, abychom se poučili. Používáním naší svobodné vůle v různých situacích se učíme, jaké důsledky mají naše rozhodnutí.

Pravdu nacházíme na základě porovnávání důsledků našich rozhodnutí. Ty nám přinášejí prožívání protichůdných extrémů dobra a zla. Tak zakoušíme bolest i radost, štěstí i neštěstí, klid a neklid, zdraví a nemoc, dostatek a nedostatek, abychom na základě jejich vzájemného srovnání poznali sílu a hodnotu lásky, dobra, spravedlnosti a ušlechtilosti.

Takto, život za životem prochází člověk procesem duchovního zdokonalování. Pokaždé se narodí moudřejší, více respektující a tolerantnější, dokud neukončí svůj cyklus a nestane se nesmrtelným nadčlověkem.

V okamžiku osvícení si uvědomuje logický sled nezbytnosti všech svých minulých životů, které prožil, a zároveň v něm vyvstává poznání umění žít, na základě pochopení všech omylů, které spáchal. Poznává, že právě toto byla jeho osobní a jedinečná cesta k završení a naplnění smyslu jeho existence. V míru a harmonii šíří lásku, získává přístup k vyšší moci a k další fázi svého vývoje ve vyšším stupni reality.

Jeho vývoj na této zemi je završen a smysl jeho pozemského bytí naplněn. Člověk dokázal překonat svou animální, egoistickou přirozenost a stal se bytostí milující a pomáhající všemu ve stvoření. Tím se navždy osvobodil z nezbytnosti znovuzrozování na tuto zem a stal se hodným života ve vyšší, duchovní realitě bytí.

Tento proces duchovního zdokonalování lidí však není nekonečný. Je nezbytně navázaný na délku trvání pozemské hmotnosti, která tak, jak vznikla, jednou stejně i zanikne. Duchovní vývoj člověka se proto musí vtěsnat do tohoto časového období. Plynutím času se tedy pomalu přibližujeme k hranici, na které bude další možnost vývoje na této zemi zastavena. K času, kdy bude muset pozemská pláň vydat všechny své plody.

Kristus nazval tento den dnem příchodu Ženicha. Ženich přijde, aby pozval všechny na hostinu. Aby je pozval do jiné, vyšší reality bytí. Toto pozvání však bude určeno pouze připraveným. Pouze těm, kteří se dokázali stát bytostmi dostatečně spravedlivými, dobrotivými, milujícími a napomáhajícími všemu ve stvoření. To jsou ty moudré panny, kterým bude Ženichem povolen vstup na hostinu.

Každý člověk, který ale této úrovně nedosáhl a zůstal více nebo méně věrný své původní, animálně egoistické přirozenosti, každý takový člověk bude z možnosti vstupu na hostinu vyloučen a poslán zpět, aby si doplnil chybějící kvality.

Avšak nastávající rozklad země již těmto lidem neposkytne dostatečný časový prostor, aby zameškané ještě dohnali. A tak člověk, svázaný s hmotností země, která jednou vznikla, a proto musí jednou i zaniknout, bude muset být podroben osudu všeho, co je hmotné a s hmotností spojené. Bude muset být podroben rozkladu. Zániku vlastního, animálně egoistického „já“, které se nedokázalo v určeném časovém období trvání hmotného světa správně duchovně vyvinout.

Tak má tedy každý člověk svobodně na výběr. Na výběr mezi životem a smrtí! Mezi věčným životem ve vyšší realitě ducha, nebo mezi smrtí jeho nedostatečně vyvinuté, animálně egoistické osobnosti, rovnající se definitivnímu vymazání z knihy života. Tato definitivní záhuba osobnosti člověka je totožná s věčným zavržením.

Je to však něco úplně jiného, než běžná fyzická smrt. Ta bývá jen přechodem do jiné roviny bytí, která tvoří jakousi čekací dobu pro další pozemské vtělení, ve kterém máme na zemi opět duchovně dozrávat. Obyčejné fyzické smrti se proto netřeba vůbec obávat. Je to jen nezbytný krok na cestě našeho postupného duchovního zdokonalování.

Toho, čeho by se však měl obávat každý člověk je smrt duchovní. Definitivní záhuba, která ho musí postihnout pokud byl líný a nestihl se včas správně duchovně vyvinout. Proto nebude moci být, jak oněch pět nerozumných panen, vpuštěn na blížící se hostinu. Tomuto vážnému riziku jsme vystaveni všichni, a proto bychom se měli snažit vyvarovat se mu zvýšením důrazu na svůj vlastní, osobní, individuální duchovní vzestup.