Mariánská zjevení. Na místě je obezřetnost

Obezřetnost je v tomto směru namístě, protože nikdo by neměl být tak naivní, aby hned uvěřil všemu. Nemáme tedy ani naivně věřit, avšak nemáme ani hned všechno odsuzovat. Máme v první řadě zkoumat!

Vážně zkoumat, protože to, čemu se nakonec věřit rozhodneme, bude mít pro nás vždy určité duchovní důsledky.

Z tohoto hlediska, z hlediska odpovědného zkoumání všeho toho, co duchovně přijímáme, se věcným způsobem zkusme podívat na problematiku mariánských zjevení.

Na rozlišování dobrého od špatného, správného od nesprávného a pravého od nepravého má člověk k dispozici jednak svůj cit a svědomí, a jednak přímo Stvořitelem dané normy pro správný život na zemi, ke kterým nepochybně patří již staletí lidstvu známé Desatero.

Pokud se tedy budeme dívat na dění kolem sebe, pevně se přidržujíc kritérií Desatera, budeme mít v rukou neomylné měřítko pro  posouzení všeho, co nám život přináší. A tedy i pravosti mariánských zjevení, které, pokud jsou skutečně ze Světla, musí bezpodmínečně korespondovat s přikázáními Stvořitele.

Avšak v našem konkrétním případě narazíme již při prvních dvou přikázáních na dost velké nesrovnalosti.

Já jsem Hospodin, tvůj Pán, nebudeš se klanět nikomu jinému kromě mě ! Tak zní to první.

Kult panny Marie a její role takzvané „prostřednice“ je však v rozporu s předchozími slovy, co si uvědomil již Luther, jehož posláním bylo reformovat křesťanství a odstranit z něj různé dogmata, pokřivení a lidské omyly, nekorespondující s Pravdou.

Naše modlitby a naše úcta mají směřovat jedině k Otci, Stvořiteli a Vládci všeho, co existuje. Dokonce i jeho Syn Ježíš upozorňoval, že ta nejvyšší úcta náleží jedině Otci.

A přitom je to právě on, Ježíš, část živého Boha, ke kterému je ještě možné směřovat naše prosby. To jeho, bytost přicházející přímo od Boha a z Boha lze nazvat v pravém slova smyslu prostředníkem, protože Kristus sám řekl, že on a jeho Otec jsou jedno, avšak vždy zdůrazňoval, že jeho Otec je přece jen větší.

Všechny tyto skutečnosti naznačují, že prostředníkem Nejvyššího může být jen ten, kdo od Nejvyššího bezprostředně přichází. Jen ten a nikdo jiný!

Kult panny Marie a uctívání takzvaných „svatých“ se tedy při hlubším zkoumání může, vzhledem ke znění prvního přikázání, jevit jako něco nesprávného a nekorespondujícího s tímto přikázáním.

Nevezmeš jméno svého Pána nadarmo! Tak zní přikázání druhé. Co ale, když se zjevení ze „Světla“ příkře příčí tomuto jasnému požadavku?

Jak? Tak, že nabádá ke každodenní modlitbě růžence. A jak víme, v této modlitbě, založené na neustálém opakování, se velmi mnohokrát vysloví jméno Nejvyššího, nebo jeho Syna. Vysloví se však bezmyšlenkovitě, mechanicky, jako nějaké odříkávání.

Vyslovovat jméno Stvořitele by však měl člověk vždy jen s tou největší vroucností, jaké je jeho duše schopna. Ať již se tak stane v žalu a utrpení, nebo ve štěstí a radosti. Nikdy ale nesmí chybět citová vřelost, neboť daleko hodnotnějším je zlomek vteřiny, ve kterém se duše s vroucností v srdci povznese ke svému Tvůrci, než mnohahodinové, mechanické opakování modliteb, při kterých ani při té nejlepší vůli není možné vyvinout odpovídající citovou vroucnost.

Nevezmeš jméno svého Pána nadarmo! Co to znamená? Znamená to, že toto slovo a tento pojem musí stát vysoko nad všemi běžně používanými slovy. Musí se stát klenotem, který bereme do svých rukou jen s tou největší úctou. V žádném případě nesmí být stržen dolů častým používáním, jako nějaký všední slovní zvrat, a to ani bezmyšlenkovitým a mechanickým opakováním v modlitbě, jakou je růženec.

Mimochodem, stačí si například připomenout obyčejnou lidovou moudrost, hovořící, že „méně je někdy více“. Tato prostá lidová moudrost platí vzhledem ke všemu výše uvedenému v dvojnásobné míře.

A ještě něco! Sám Kristus v souvislosti se správnou modlitbou zdůrazňoval, že se nemáme modlit jako pokrytci, kteří doufají, že budou vyslyšeni pro množství svých modliteb. Jinými slovy řečeno, ne množství je rozhodující, ale kvalita! Nicméně onu pravou kvalitu může modlitbě dodat jen citová vřelost. A taková, citovou vroucností prodchnutá, byť jenom kratičká modlitba má mnohem vyšší cenu, než dlouhé, mechanicky odříkávané modlitby bez citu.

Čtenářům zde byly představeny dvě velké nesrovnalosti, vyskytující se v souvislosti s mnoha mariánskými zjeveními. Na svobodné vůli každého z nich záleží, jak se s nimi vypořádá, protože každý z nás se bude muset odpovídat pouze sám za sebe před Hospodinovou spravedlností. Jen člověk sám za sebe se bude zodpovídat za to, jak vážně bral ve svém životě Boží přikázání a nakolik důsledně se jimi ve všem řídil.

PS. Tímto nemají být paušálně odsouzeny absolutně všechna zjevení jako falešné. Člověk se však musí mít na pozoru! Musí být schopen na základě vlastního zvážení i na základě indicií zmíněných výše sám oddělit ty falešné od pravých.