Proč jsme se stali karikaturami lidských bytostí?

Ať již jsme si toho vědomi, nebo ne, vždy když se k něčemu rozhodujeme, podvědomě vnitřně zvažujeme mezi dvěma prioritami. Mezi prioritou rozumu a prioritou citu. 

Naše konečné rozhodnutí a činy, z něj vyplývající budou tedy buď rozumové, nebo citové. V současnosti vládnou světu priority rozumu. Právě na základě nich je formováno a utvářeno téměř vše kolem nás.

Avšak člověk, fungující správným způsobem má být člověkem citu. Cit je totiž v lidech to nejvyšší. Je hlasem jejich pravé, nejvnitřnější podstaty. Hlasem jejich ducha! Hlavním účelem rozumu má být především praktická realizace citových podnětů v reálném světe.

Rozum, správně používán v souladu se zákony univerza, má být tedy ve skutečnosti pouze nástrojem ducha v hmotnosti, protože on sám je jen nejdokonalejším produktem hmoty – lidského mozku. Ve hmotném původu rozumu se totiž skrývá jeho omezení – omezení chápavosti pouze na čistě hmotné. A proto jím nikdy nebude možné pochopit skutečnosti, které přesahují hranice hmotnosti.

K chápání, nebo lépe řečeno k vyciťování věcí, nacházejících se nad hmotou nám však mají sloužit již zmíněné, citové schopnosti, kterými se projevuje skutečná lidská podstata – duch.

Udělejme si malý pokus: Když ukazujeme na sebe a říkáme: to jsem já, dobře si všimněme, kam směřuje náš prst. Určitě bude mířit do oblasti solar plexu, kde se nachází sídlo našeho ducha, které bylo lidmi už odedávna lokalizováno právě v blízkosti srdce. Dobře si také všimněme, že při podobné otázce neukazujeme na svou hlavu, čili rozum, protože podvědomě cítíme, že rozum nejsme my. Rozum je jenom nástroj našeho ducha a ne naše pravá podstata.

Nicméně chybou současné civilizace je nadřazování rozumu nad cit, a tedy absolutně převrácení skutečného vztahu těchto dvou základních osobnostních činitelů. Tímto se lidé dostali do tragického nesouladu se zákonitostmi univerza, co má za následek, že nejsou schopni svým, hmotností omezeným myšlením, které z povahy věcí ani nemůže být jiné, chápat a vyciťovat věci vyšší, vznešenější a přesahující hranice hmotného omezení.

Ještě jednou tedy třeba zopakovat: člověk, správně stojící ve stvoření má být člověkem citu, používajícím svůj rozum pouze jako nástroj v hmotném světě, který má poslouchat a plnit citové podněty. K tomu jsme byli vybízeni už před 2000 lety slovy: Buďte jako děti, jinak nevejdete do království nebeského. Jinak se nestanete pravými lidmi.

Co však tvoří podstatu dítěte? Je jí čistá, citová spontánnost, ještě nezkalena nadhodnocením rozumové složky jeho osobnosti.

Žel, lidé ignorovali tuto dobrou radu, a proto se z nich stali svým vlastním rozumem omezené bytosti, stojící v životě nesprávně. Stali se z nich směšné karikatury člověka, neschopné chápat nic, co přesahuje jejich úzké, dobrovolné rozumové omezení.

Například i obsah a hluboký význam tohoto textu je možné pochopit pouze lidem, u kterých stojí cit a rozum alespoň do určité míry v souladu se zákonitostmi univerza.

Jeho pochopení je však naopak znemožněno těm, kterým uvnitř vládne pouze rozum, nadřazený nad citem. Rozum, který zpupně odsouvá do říše pohádek a neskutečnosti vše, co nemůže pochopit z pozice vlastního hmotného omezení.

Položme si nyní nanejvýš praktickou a potřebnou otázku: Jak může člověk znovu produchovnit svůj život, to znamená, jak může znovu najít a prohloubit své spojení s vlastním cítěním, které je odrazem nejvnitřnějšího duchovního jádra naší bytosti? Odrazem nejvnitřnějšího, duchovního jádra naší bytosti, které představuje ten největší poklad, jaký vůbec máme?

Čistý cit má v nás stát na vrcholu pyramidy hierarchie našich vnitřních hodnot. Ovšem cesta k plnému spojení se s ním vede přes očištění mysli. Čistota mysli a myšlenek tvoří nezbytný předstupeň k tomuto cíli. Navázání spojení se svým čistým cítěním je proto možné pouze člověku, jehož mysl je čistá a ušlechtilá.

Představme si to tak, že od našeho čistého cítění nás dělí skleněná stěna. A touto skleněnou stěnou je náš rozum, naše mysl. Pokud je tato stěna špinavá je jasné, že nejsme schopni vnímat podněty čistých citů, protože nečistota naší mysli nám to zcela znemožňuje.

Pokud však začneme se snahou o čistotu a ušlechtilost mysli, je to jako kdybychom začali znečištěnou skleněnou stěnu mýt. No a postupně, když ve svém úsilí vytrváme, je stěna stále čistší a my stále jasněji a ostřeji vnímáme podněty citu, proudící k nám z naší nejvnitřnější, duchovní podstaty.

Ideálem je tedy čistá a jasná mysl, která nám nekalí a nezkresluje citové podněty. Tyto můžeme pak jasně vnímat, a samozřejmě, měli měli bychom se podle nich řídit a svá citová hnutí se snažit prakticky realizovat ve vlastním, každodenním životě.

Neboť právě takový člověk, člověk citu je ideálem člověka budoucnosti. A cesta k tomuto ideálu vede přes zachovávání a udržování čistoty našich myšlenek a našeho vnitřního života.

Udržování čistoty a ušlechtilosti našeho nitra je tedy cestou k obnově plnosti naší citové schopnosti, jejímž prostřednictvím, pokud bude respektována, se máme možnost stát skutečnými lidmi, správně stojícími ve stvoření. Lidmi, před kterými se otevře nejenom brána království nebeského, ale také brána ke šťastnému a harmonickému životu už zde na této zemi.