Nutnost dominance duchovního rozměru života

Hmotný svět a jeho hodnoty mají svůj velký význam, ale lidé nesmějí kvůli nim v žádném případě zapomínat na hodnoty ještě většího významu, a to na hodnoty duchovní. Musí pochopit, že tyto hodnoty jsou hmotě nadřazené. 

Tohoto poznání se mají držet a v celém svém životě ho uplatňovat.

Duch musí být v člověku, čili v jeho hodnotovém systému na nejvyšším místě a má mít vůdčí roli. Hmota poskytuje prostor a možnost pro působení ducha, který se může plně rozvinout pouze při jejím formování a přetváření. Takový by měl být ideální stav.

Současný stav je však zcela obrácen, protože lidé nadřadili hmotu nad ducha. Jinými slovy řečeno, to, co mělo sloužit se lidem stalo modlou a vládcem, a naopak, to, co mělo vládnout se muselo podřídit a bylo zotročeno.

Z hlediska pravého účelu všech věcí ve stvoření však takový stav působí nepřirozeně a groteskně. Asi tak, jako kdybychom všechno, co máme dělat rukama, dělali nohama. A zase to, co máme dělat nohama, dělali rukama. Samozřejmě, tomu by pak odpovídaly i výsledky takové činnosti, které by byly neobratné, kusé a ubohé. A to pro naši neschopnost využívat věci takovým způsobem, na jaký byly ve skutečnosti určeny.

Člověku i lidstvu musí vládnout duch a ne hmota! To ale neznamená, že by lidé měli ignorovat materiální stránku života, stát se chudými, rozdat majetky a podobně. To je nesmysl! Každý člověk má právo na materiálně důstojný život, ale on se mu nesmí stát prvořadým tak, jak je tomu dnes. Člověk musí postavit na nejvyšší místo svého ducha a ne hmotu, protože jinak se stává tragikomickou kreaturou člověka, zotročeného hmotou a kráčejícího ve své hmotné omezenosti do jisté záhuby.

Lidstvo nemá ani tušení, jak by mohlo vše vypadat, kdyby se duchovní principy života nadřadily nad hmotu. Pokud by k tomu došlo, život na naší planetě by se posunul na takovou úroveň, z níž, při pohledu zpět, by se nám dnešní doba zdála neuvěřitelně ubohou, barbarskou a temnou podobně, jako když se my díváme na život neandertálce.

Zmiňovanou vládou ducha je myšlen soulad se svým vlastním, nejvnitřnějším cítěním, jako i soulad s duchovními Zákony univerza. Je ale velkou tragédií, že duchovní Zákony univerza a nauky církví jsou v současné době dvě naprosto rozdílné věci.

Přímo výstražným symbolem tohoto vzájemného odklonu, který byl značný také v minulosti, zatímco v dnešní době je na svém vrcholu, zůstává známá skutečnost stará 2000 let, kdy byl velký Učitel, hovořící lidstvu o fungování Zákonů universa formou, přizpůsobenou jejich tehdejší chápavosti pronásledován a nakonec zavražděn, a to právě kněžskou elitou tehdejší církve.

Proč asi? V podstatě každý náboženský systém vznikl na zdravém základě poznání o zákonitostech ve stvoření, přinesených v různých dobách, k tomu určenými jedinci. Čistota tohoto poznání však byla velmi brzy zakalena přidáváním lidských názorů, přání a dogmat, až se v něm během času zcela ztratilo původní, zdravé jádro. Pak se samozřejmě mohlo stát, že velký Učitel, snažící se reformovat židovské náboženství, hovořící o Zákonech univerza a navazující na původní, čisté a správné, Mojžíšem položeny základy nebyl pochopen, ale naopak, pronásledován a zavražděn jako rouhač a nepřítel Pravdy. On ale nikdy nebyl nepřítelem zdravého jádra čisté, původní nauky, ale pouze všech, do ní vnesených, lidských nánosů a pokřivení.

No a žel, lidé se v tomto dosud nezměnili. V běhu staletí se také samotné křesťanství vzdálilo od původního, čistého poznání o zákonitostech univerza, přinesených Kristem. Také ono již v současné době obsahuje množství lidského chtění, lidských představ a neživých dogmat, které jsou v rozporu s děním ve stvoření. A tento rozpor mezi Pravdou samotnou a dnešní naukou křesťanských církví mnozí, ještě zdravě cítící lidé vnímají. A protože se nechtějí podrobit slepé víře a zapřít své vnitřní tušení, raději z církví odcházejí a stávají se materialisty. Materialisty, stojícími proti církvi, proti Tvůrci i proti všemu duchovnímu, neuvědomujíc si ale skutečnou příčinu svého skepticismu.

Mezi takzvanými materialisty je množství hodnotných, samostatně uvažujících, duchovně zralých lidí, kteří právě pro svou duchovní vyspělost odmítají slepě věřit pokřiveným naukám současných církví. Tuto skutečnost u nich lze považovat za něco velmi pozitivního. Negativita jejich postoje však spočívá v tom, že kvůli nesprávným, pokřiveným lidským názorům, nacházejícím se v církvích zavrhli duchovno jako takové a stali se jeho nepřáteli.

Zůstává však nepopiratelným faktem, že život ve stvoření má duchovní rozměr, smysl a účel, kterého může být dosaženo pouze zachvíváním se každého jedince v souladu se Zákony univerza, jako také v souladu se svým nejvnitřnějším cítěním. A proto je životní nezbytností každého z nás poznávat tyto Zákony, avšak v jejich čisté, původní, lidmi nezkřivené podobě.

Povinností každého z nás je stát se duchovními bytostmi, věrnými svému cítění, pro které je to duchovní prvořadé a to hmotné až druhořadé. Naší povinností je stát se duchovními bytostmi, znalými Zákonů universa a žijícími podle nich. Jedině tímto způsobem můžeme totiž naplnit náš skutečný smysl života, který je výsostně duchovního druhu.