Cesta k tajemné hloubce bytí

Náš život můžeme připodobnit oceánu, v jehož dosud tajemných a neprobádaných hlubinách se skrývá cosi podstatné. To nejpodstatnější, co přináší do našeho života klid a mír. 

Ovšem jedině tehdy, pokud se staneme schopni sestoupit až tam, do nejhlubších hlubin vlastní osobnosti!

Hladina reálného oceánu bývá někdy tichá a klidná, někdy rozčeřená jemnými vlnkami, jindy zase bičovaná deštěm, bouří a obrovskými vlnami. A přesně takovým je i život člověka s jeho klidnými a tichými chvílemi, s jeho obdobími životních vlnobití, nebo silných bouří.

Pokud ale budeme pokračovat v naší paralele s oceánem měli bychom si uvědomit, že skutečnou podstatou ohromného objemu vodstva oceánu je trvalý mír. Neboť ať se již na jeho hladině děje cokoliv, dvacet až třicet metrů pod ní přetrvává neustálý, ničím nerušený klid, ticho a mír. V hloubi své podstaty spočívá tedy vodstvo oceánu v klidu a míru bez ohledu na to, co se momentálně děje na jeho povrchu.

No a s každým člověkem je to přesně to samé. Lépe řečeno, může a má to být přesně to samé. V hloubce bytí každého z nás se totiž také skrývá onen velký, neotřesitelný a ničím nedotknutelný klid a mír, představující nejhlubší podstatu naší osobnosti.

Je to klid a mír Boží! Klid a mír Nejvyššího, přebývající v nejskrytějším a nejhlubším nitru bytí absolutně všeho, co existuje v tomto tvoření.

Ano, neotřesitelný a ničím nedotknutelný klid a hluboký mír Páně se skrývá za vším, co existuje. Za vším, co existuje ve stvoření, podrobeném neustálé a vnější proměnlivosti forem.

Avšak každý člověk má schopnost tak, jako potápěč sestupující do hloubky oceánu, sestoupit do hloubky klidu a míru vlastní bytosti, jejíž nejhlubší nitro je součástí nepochopitelné nesmírnosti hlubokého klidu Páně. V něm smí blaženě spočívat vše, co vzniklo rukou Nejvyššího.

A právě toto je ono spočinutí duše, naplnění duše, které člověk ve svém životě marně hledá, a po kterém celou svou bytostí podvědomě touží.

Marně ho však hledá proto, že ho hledá na povrchu! Protože ho hledá na povrchu svého bytí, v povrchním, materiálním životě na hladině oceánu života, která zůstává podrobena neustálé proměnlivosti počasí.

Ano, člověk se všemi svými smysly, myšlenkami a city soustřeďuje pouze na to povrchní, na to hmotné, na to hmatatelné a viditelné. Pro většinu lidí na této planetě nic jiného neexistuje! Pachtí se za hmotnými a vnějšími věcmi doufajíc, že jim mohou přinést duševní naplnění, po kterém hluboko ve svém nitru touží.

Člověk si myslí a doufá, že když dosáhne to, nebo ono, že pak bude šťastný. Člověk mylně doufá, že štěstí, mír a klid mu může přinést honba za hmotnými a vnějšími věcmi. A této honbě za vlastním štěstím prostřednictvím získávání vnějších věcí obětuje celý svůj život.

Ale vždy, když dosáhne toho co chtěl nakonec zjišťuje, že mu to nepřináší to štěstí a ten mír, který očekával. Zjišťuje, že zůstává duševně prázdným a místo toho, aby se nade vším hlouběji zamyslel, se znovu vrhá do dalšího získávání věcí, majetků, peněz, slávy a moci v přesvědčení, že pokud je dosáhne, najde nakonec to, po čem vnitřně touží.

Nenasytnost bohatých je v podstatě projevem vnitřní prázdnoty jejich duší, kterou se snaží přehlušit získáváním stále většího a většího bohatství. Velké a obecné pachtění celého lidstva pouze po hmotných a materiálních věcech je projevem, a zároveň důkazem jejich vnitřního nenaplnění. Projevem a důkazem jejich vnitřního hladu, který jim nedopřeje klidu. Je to jako kdybychom se chtěli napít z poháru, kterému chybí dno. Vodu ním sice nabereme, ale k ústům přineseme pohár vždy prázdný. Takto marně a přitom neúnavně se lidé snaží uhasit žízeň své duše honbou po hmotných, povrchních a vnějškových věcech.

A přece tam, kdesi pod horečnatým vlněním povrchu života, tam, pod hladinou oceánu bičovaného bouřemi přebývá neotřesitelný, neměnný, věčný a blažený klid Nejvyššího. Pokoj Páně, ve kterém hledá spočinutí duše lidská.

Ano, v hloubce bytí každého z nás, tam, hluboko pod povrchností života se nachází to, po čem tak toužíme. Velký oceán klidu, do kterého se může ponořit každý. Velký oceán klidu, který pojme a přijme každého, kdo po něm zatouží, a kdo je v tomto směru ochoten vyvíjet i určitou nevyhnutelnou námahu.

Ona nezbytná námaha spočívá v úsilí o dobro, ušlechtilost, spravedlnost a lidský přístup k druhým. Spočívá v prosté skromnosti a jednoduché nenáročnosti, spojené s úctou ke všem lidem a ke všemu živému.

Neboť jedině takovému člověku, který usiluje o tyto ctnosti, se může podařit proniknout k poznání nejskrytější hloubky vlastního bytí. Jedině takový člověk se bude schopen ponořit hluboko pod hladinu oceánu každodenního života a najít nakonec neotřesitelný a blažený klid Páně, v němž spočine jeho duše.

Takový člověk pak pozná život v celé jeho plnosti a celistvosti. Ať by ho totiž od této chvíle potkalo cokoliv, byť i ty nejdivočejší životní bouře, on jimi již nebude dotčen, protože vnitřně spočívá v hlubokém míru právě tak, jako oceán.

Neboť takový člověk již stojí nad věcmi a na všechno se dívá z nadhledu. Je sice ponořen do víru života, ale zároveň jakoby stál nade vším, prostřednictvím svého vnitřního ukotvení v blažené neotřesitelnosti hlubokého klidu Božího. Takový člověk získává vnitřní nadhled nad všechny úspěchy i neúspěchy. Nad všechny bolesti i radosti. Získává vnitřní nadhled nad životem, ba dokonce i nad smrtí! Všechno toto totiž vnímá jenom jako nutnost proměnlivosti hladiny oceánu, zatímco on spočívá hluboko pod jeho povrchem, v míruplné blaženosti a bezpečí klidu Páně, který je jeho domovinou. Který je domovským přístavem korábu jeho duše.

Nešťastným a nenaplněným však zůstává každý, kdo žije pouze na povrchu a pouze povrchem. Pro kterého je život na povrchu vším a kromě něj nic jiného neuznává. Kdo se nerozpakuje používat i cest zla a nečestnosti, pokud mu mohou přinést pozemský prospěch a hmotné výhody.

Takový člověk je podrobován neustálé nezbytnosti změny všeho, co je na povrchu. Je podroben neustálému střídání chvil příjemných a nepříjemných, chvil radostných a neradostných, je podrobován zábleskům štěstí i úderům bolesti. Je podroben rychlému a neustálému střídání tohoto všeho tak, jako třtina závanům větru. Je tomu vydán naprosto napospas a v jeho duši není žádného pevného bodu, ve kterém by našla oporu. Jeho duše se proto zmítá sem a tam v neustálých extrémech a ubitá bouřemi života hledá mír a spočinutí. Je vnitřně nešťastná z toho, že ho nenachází, a tato ustavičná proměnlivost života na povrchu bytí bez pevné vnitřní opory ji nakonec zcela rozdrásá a uštve na smrt. Život takového člověka se podobá lodi, marně bloudící po nekonečných dálavách oceánu života, aby se nakonec, v jedné z mnoha bouří rozbila na kusy o skaliska.

Hledání opravdové plnosti života a pravé hloubky bytí není tedy pro nás pouze nějakou teoretickou, filozofickou, nebo náboženskou otázkou. Hledání opravdové plnosti života a pravé hloubky bytí je pro nás otázkou života, nebo smrti! Života naplněného mírem Božím, nebo smrti v nekonečně prázdné povrchnosti vlastního bytí.