Láska Boží! Také křesťané o ní někdy pochybují

Stvořitel je v křesťanské tradici vnímán především jako Láska. Jako Láska, která všem donekonečna odpouští a všechny miluje. Ale existují reálné věci kolem nás, které se s tímto vnímáním Stvořitele vůbec neslučují. 

A to nejen v životě kolem nás, ale dokonce také v samotných textech evangelií. 

Vezměme si například pojmy, jako je velká očista a poslední soud, doprovázené hrůzostrašnými popisy toho, co se bude dít. V tomto dění budou od sebe definitivně oddělení dobří od zlých, aby ti dobří mohli pokračovat v dalším životě, a ti zlí nastoupili svou cestu do zatracení. Aby před těmi zlými byla nakonec definitivně zavřena brána života a zůstal jim už jenom pláč a skřípění zubů. Aby byli polapení, svázaní a vrženi to temnoty tak, jak se to stalo špatným a nevěrným služebníkům v podobenství.

Něco takového se zdá průměrnému křesťanovi příliš tvrdé na to, aby se to shodovalo s Láskou, za kterou považuje Stvořitele.

Kde se tedy skrývá pravda? Je Stvořitel opravdu pouze Láskou tak, jak jej vnímají křesťané? Ale jak se pak vypořádat s tvrdými slovy o posledním soudu, které lze také nalézt v evangeliích?

Skutečná pravda o podstatě Stvořitele je žel úplně jiná, než jak ji vnímá běžný a průměrný křesťan. Bůh je opravdu Láskou, ale není pouze ní! Je, vždy byl a vždy také bude zároveň Spravedlností!

Stvořitel ve svém dokonalém působení tvoří nerozlučitelnou jednotu Lásky a Spravedlnosti. Jeho Láska a jeho Spravedlnost vládnou společně všemu, co existuje v tomto stvoření. Všemu dění ve stvoření vládne milosrdná a vše objímající Láska, ale zároveň nekompromisní a přísná Spravedlnost. Dokonalost tohoto působení spočívá v tom, že něžnost a křehkost Lásky je ochraňována Spravedlností, a tvrdost a přísnost Spravedlnosti zjemňuje Láska.

Spravedlnost je možné zobrazit jako svislou čáru. Jako výstražnou čáru nad tečkou vykřičníku, nebo jako meč. Naopak, Lásku lze vyjádřit čarou horizontální, která se jako horizontála obzoru ochranitelsky klene nad vším, co existuje. No a horizontální symbol Lásky a svislý symbol Spravedlnosti spolu dohromady tvoří kříž. Rovnoramenný kříž Pravdy! Rovnoramenný kříž harmonického spolupůsobení Lásky a Spravedlnosti, který je vyjádřením dokonalosti Páně.

Bůh je tedy Láska a Spravedlnost současně! Je dokonalou jednotou Lásky a Spravedlnosti!

Velkou chybou křesťanů však je, že Stvořitele nevnímají takto komplexně, ale z jeho působení vyňali pouze princip Lásky, který považují za jediný. Z tohoto důvodu proto běžnému křesťanu znějí cize slova o posledním soudu, plném nekompromisní přísnosti.

Pro svůj vlastní, jednostranný pohled to odmítají jako něco, co se vůbec neslučuje se Stvořitelem, jehož vnímají jen jako Lásku. Toto velké nepochopení se v každodenním živote projevuje tak, že když je postihne nějaké utrpení, které se jich bezprostředně osobně dotýká, začnou si klást otázku: Jak vůbec mohl Stvořitel něco takového dopustit? Kde se ztratila jeho Láska?

Ve chvílích těžkých životních zkoušek by však všichni lidé měli vědět, že pokud v něčem, čím jsou nějakým způsobem nepříjemně konfrontováni nejsou schopni najít princip Lásky Nejvyššího, musí v tom hledat jeho druhý princip. A sice, princip Spravedlnosti! Tam, kde se v člověku začíná vynořovat pochybnost o Boží Lásce, tam ať hledá Jeho Spravedlnost, kterou se mu v takové chvíli Nejvyšší přimlouvá. Tam ať pak hledá spravedlivou odplatu za jeho vlastní, nesprávně předchozí jednání, protože na základě principu Spravedlnosti Nejvyššího musí každý z nás zaplatit do posledního halíře za všechno špatné, co kdysi vykonal.

Proto v utrpení, které nás potkává, a které nijak nemůžeme sloučit s Láskou Nejvyššího musíme vidět jeho Spravedlnost. Spravedlnost Stvořitele, na jejímž základě musíme, byť někdy i velmi bolestivě, prožívat veškeré důsledky našeho vlastního, předchozího nesprávného jednání. Jednání, ve kterém se naše myšlenky, naše city, naše slova, nebo naše činy v něčem protivily Vůli Nejvyššího a byly tedy špatné a nesprávné.

A negativní důsledky takového něčeho musíme na základě principu Spravedlnosti Nejvyššího prožít na vlastní kůži. Naplno prožít na vlastní kůži, abychom pochopili, že jakékoliv zlo, provedené ať již v myšlenkách, citech, slovech, nebo činech, musí člověku přinést pouze zlo. Tak to vyžaduje Vyšší Spravedlnost, která každému neomylně přináší přesně takovou žeň, jaká byla jeho setba.

Kdo však koná dobro, koho myšlenky, city, slova a činy jsou pouze dobré a ušlechtilé, tomu se naopak, přesně podle téhož zákona Spravedlnosti dostane pouze dobra, štěstí a radosti.

Tam, kde tedy člověk uvidí něco, co se neslučuje s Láskou Nejvyššího ať hledá jeho Spravedlnost! Neboť utrpení lidí je projevem této Spravedlnosti, za kterou musí člověk hledat odplatu za své vlastní, minulé pochybení. Neboť za zlo nelze očekávat nic jiného než zlo.

Když tedy vidíme nějakého trpícího člověka, když ho vidíme plného bolesti, zlomeného a ubohého, měli bychom vědět, že jeho stav, který je nucen prožívat je pouze nevyhnutelným důsledkem toho, že v minulosti nežil v nějakém směru správně a dobře. Že dělal něco, co se příčilo Vůli Nejvyššího a že za to nyní sklízí důsledky.

Vedle fyzické, či jakékoliv jiné pomoci tomuto člověku by se mu mělo pomoci také tím, že se mu řekne pravda o podstatě jeho utrpení. Pravda o tom, že jeho utrpení není dílem náhody, ale že je nevyhnutelným důsledkem jeho vlastního zlého a nesprávného jednání, příčícího se Vůli Nejvyššího. Takový člověk by se proto měl zpětně podívat na svůj předchozí život a pokusit se najít svou špatnou vlastnost, kterou se provinil. Měl by rozpoznat tuto svou vlastnost, nebo chybu, a měl by se ji snažit odstranit. Neboť každé utrpení je v podstatě pouze zrcadlem, ve kterém dostáváme příležitost nahlédnout sebe sama a poznat své chyby, omyly, nedostatky a špatné sklony. Utrpení nás k tomu vybízí a ukazuje nám k tomu cestu. Bez něj by to totiž většina z nás nikdy neudělala a nadále by setrvávala ve svých chybách, omylech a špatných sklonech.

No a v této příležitosti poznat prostřednictvím utrpení své vlastní chyby a odstranit je se skrývá milosrdenství. Milosrdenství dávající člověku novou šanci. Milosrdenství, které je projevem Lásky Nejvyššího a spočívá v příslibu nového, šťastnějšího života, který nás očekává po poznání a odložení našich chyb, nedostatků a špatných sklonů.

A na závěr ještě jedna důležitá skutečnost. Ne všechno utrpení v našem životě je projevem Spravedlnosti Nejvyššího. Existuje totiž také utrpení, které nám mohou způsobit lidé na základě své svobodné vůle. Utrpení, které způsobují jedni lidé druhým pouze na základě toho, že oni sami se tak rozhodli. Že jim to bylo umožněno prostřednictvím jejich svobodné vůle. Vůči takovému druhu utrpení se člověk smí a má postavit. Může se vůči němu bránit.

Naopak utrpení, které k nám přichází z rukou Nejvyššího máme přijmout a v jeho zrcadle hledat a najít špatnou vlastnost, kterou v sobě nosíme, která nám utrpení přivodila, a kterou je naší povinností odstranit.

Jak však rozlišit tyto dva druhy utrpení? Poctivým nahlédnutím do sebe samého a v první řadě hledáním svých vlastních chyb. Toto vykonejme nejdřív a o každém utrpení uvažujme především jako o pohnutce k hledání, nalezení a odstranění našich vlastních chyb. Jedině tehdy, pokud bychom po poctivém a důsledném hledání nic takového nenašli, jedině tehdy můžeme připustit možnost, že naše utrpení je způsobeno špatnou svévoli jiných lidí.

Neboť člověk má zcela opačnou tendenci. Tendenci hledat chyby nejdříve a především v jiných! To však není správné, protože člověk by se měl naučit hledat chyby především sám v sobě a až kdyby se mu to ani po vážném a poctivém hledání nepodařilo může připustit, že se na něm dopustili křivdy jiní lidé, vůči kterým se pak může a má plné právo ohradit.