Cesta vzhůru, ukázaná Buddhou

Život lze prožít dvojím způsobem. Správně, prostřednictvím skutečných hodnot, a nesprávně, prostřednictvím hodnot domnělých. Domnělými hodnotami jsou ty, které se navenek jako hodnoty tváří, ale ve skutečnosti jimi nejsou.

Jde o „hodnoty“ našeho světa, jako peníze, majetky, kariéra, sláva, nebo užívání si. A protože jde o hodnoty nesprávné z hlediska věčnosti, jejich naplňováním prožíváme svůj život nesprávně. Jednoduše ho promrháváme. No a právě proto, abychom své jedinečné pozemské bytí nepromarnili, daroval Buddha lidstvu své učení.

Buddha byl člověk, který dosáhl dokonalosti tím, že svým čistým a ušlechtilým životem a svou velkou touhou po Světle dokázal ve vnitřním zahloubení navázat spojení s rájem. S říší ducha, která je duchovní domovinou každého člověka.

Buddha přežil jas, blaženost a nádheru v této říši panující a pochopil, že dostat se tam a smět něco takového prožívat trvale je nejvnitřnější touhou a skutečným cílem bytí každého člověka. Toto poznání změnilo Buddhovi život. Mluvil o něm s jinými a snažil se jim ukázat cestu ke světlým branám ráje. Tak vznikla jeho vznešená, osmidílná cesta ke Světlu.

Jejím prvním stupněm je pravá víra. Velmi vysoce postavil Buddha první stupeň své osmidílné cesty, protože pravá víra v jeho pojetí ve skutečnosti neznamená ani víru islámskou, ani víru křesťanskou, ani víru buddhistickou, nebo jakoukoliv jinou. Pravá víra znamená osobní zážitek Světla!

Člověk, ať je jakéhokoliv vyznání, který vážně usiluje ke Stvořiteli, který po něm touží a chce se k němu přiblížit, může na základě své silné touhy prožít zážitek Světla. Může Světlo vycítit a vytušit. Může ho spatřit svým vnitřním zrakem. Bývá to něco velkolepé a vznešené, co rozechvěje duši člověka. Takové prožití těžko popsat slovy, ovšem člověk si na základě něj jasně uvědomí, že to, v co dosud věřil a o co usiloval opravdu existuje. Uvědomí si, že už tomu nevěří proto, že mu to někdo řekl, nebo o tom někde četl, ale proto, že to on sám prožil.

A po tomto silném prožití následuje zcela bezprostředně druhý stupeň osmidílné cesty, kterým je pravé rozhodnutí. Rozhodnutí, sloužit ve svém životě od této chvíle jenom Světlu! Sloužit jenom hodnotám Světla!

Ty samozřejmě nejsou vůbec totožné s hodnotami, které staví do popředí materialistický svět. Člověk však ve svém zážitku Světla jasně pochopí, že vůbec není důležité mít, ale být. Být dobrým, spravedlivým, čestným a ušlechtilým člověkem bez ohledu na to, jaký je svět a co se v něm preferuje.

Třetím stupněm osmidílné cesty je pravé slovo. Pravé slovo, čili verbální projev, odpovídající hodnotám Světla. Je to samozřejmě úplně něco jiného, než standardní slovní projev plný vulgarismů, dvojsmyslností, pomluvy, prázdné bezobsažnosti a bezduchého žvanění. Nicméně povinností člověka je mluvit ušlechtile a správně. Mluvit pravdivým způsobem tak, že naše slova se budou shodovat s naším vnitřním cítěním. Že mu budou plně odpovídat. To znamená, že pokud cítíme, že máme říci ne, máme říct ne. A pokud cítíme, že máme říci ano, máme vyslovit ano.

Čtvrtý stupněm je pravý čin. Nejen tedy pouze naše slova, ale také naše činy musí odpovídat hodnotám Světla. Nemáme jen opravdově a ušlechtile mluvit, ale také opravdově a ušlechtile jednat. Žel, mnohdy se stává, že lidé dokáží sice mluvit o dobru, ušlechtilosti, lidskosti a spravedlnosti, ale oni sami tak nečiní. Proto tedy pravý čin.

Podíváme-li se zpětně na všechny předchozí stupně Buddhovy vznešené osmidílné cesty ke Světlu, můžeme si všimnout, že každý následující stupeň zcela logicky a zcela přirozeně vychází z toho předchozího. A proto pravé slovo a pravý čin dále zcela přirozeně ústí v pravý život, který je pátým stupněm osmidílné cesty.

Pravý život! Pravý život je život naplněn pravými slovy a pravými činy, kterým předchází pravé rozhodnutí.

Co je však ve skutečnosti ono rozhodnutí? Přece myšlenka! Přece záchvěv vnitřního chtění! A tak zde v logickém sledu tak, jak to v reálném životě následuje máme nejprve myšlenku, pak slovo a pak čin. To znamená: pravé rozhodnutí, pravé slovo a pravý čin, a to vše ústící do pravého života.

Nejdříve je zde tedy citové, nebo myšlenkové hnutí. To se zhmotňuje do slov a slova se zase zhutňují do činů. No a součinem pravé, čisté a ušlechtilé myšlenky, pravého slova a pravého činu je pravý život. Pravý život, ve kterém je úplně vše podřízeno hodnotám Světla.

Dalším, šestým stupněm je pravá snaha. Snaha o to, aby člověk ve svém dosavadním úsilí neochaboval. Aby v něm neustále setrvával. Aby se mu nestalo, že ve svém snažení poleví a pomalu ho to strhne zpět.

Neboť člověk je slabý. Je náchylný k pohodlnosti. Je mu vždy bližší lehčí a pohodlnější cesta, jako cesta vyžadující trvalou námahu ducha. Člověk by si měl být proto dobře vědom této své slabosti sklonu k pohodlnosti a měl by ji vědomě překonávat svou neutuchající snahou po Světle. Svou pravou snahou, spočívající ve vytrvalém zachovávání všech pěti předchozích stupňů osmidílné cesty ke Světlu.

Sedmým stupněm je pravá vděčnost. Pokud totiž člověk stojí správně v šesti předchozích stupních, zákonitě kráčí stále blíže ke Světlu. Jeho vnitřek se rozjasňuje. Stupňuje se jeho prožívání štěstí, radosti, míru, naplnění a blaženosti. Jeho duše překypuje! A z onoho přílivu štěstí, které ho zaplavuje, tryská zcela automaticky pravá vděčnost. Jásavý dík Tvůrci za bytí naplněné štěstím. Z duše, překypující štěstím, se zvedá jásavá modlitba díků k Stvořiteli, který člověku toto všechno daroval a toto všechno umožnil.

No a posledním stupněm je pravé zahloubení. Pravé zahloubení opět zcela logicky vychází ze všech předchozích stupňů, protože jak již bylo řečeno, na základě nich se člověk přibližuje ke Světlu a toto jeho přibližování způsobuje, že prožívání jeho spojení se Světlem jde stále hlouběji. To má za následek, že člověku se otevírá vnitřní zření a on začíná vnitřním zrakem vnímat vyšší, světlé úrovně bytí a mnohé vznešené bytosti, v nich žijící.

Stupeň pravého zahloubení je stupněm, přirozeně a zcela samočinně následujícím jako nevyhnutelný důsledek správného stoupání člověka po příčkách Buddhovy osmidílné cesty. Není to tedy nic nepřirozené, ani uměle vyvolané. Je to jen tím nejpřirozenějším vystupňováním celého jeho dosavadního snažení. A tato nová duchovní realita Světla stále více překrývá realitu hmoty.

To však má za následek další stupňování pravé víry v člověku, což znamená, že kolo vznešené osmidílné cesty ke Světlu se nově roztáčí a vše se opakuje se stále větší intenzitou.

Člověk letí vstříc ke Světlu! Letí vstříc nevýslovnému štěstí a blaženosti, kterou nelze popsat lidskými slovy. Neboť vskutku, lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo, co připravil Pán pro ty, kteří ho milují, a kteří proto kráčejí k jeho Světlu.

A zcela na závěr ještě jedno důležité upozornění, týkající se osmého stupně, čili pravého zahloubení. V souvislosti s ním bylo zmíněno, že člověku otevírá možnost vnitřního zření. Pravé zahloubení musí být ale zcela přirozené, bez jakéhokoliv umělého napomáhání a vynucování. Musí to být jen samovolný a ničím nevynucený důsledek intenzivní osobní cesty člověka ke Světlu. To totiž zaručuje vysokou duchovní kvalitu dotyčného, na jejímž základě se prostřednictvím zákona stejnorodosti, může při svém vnitřním zahloubení napojit jedině na vysoké úrovně Světla. To ho zase pouze povznese, aniž by mu to ublížilo.

Nesmírně nebezpečí však vzniká tehdy, když se lidé předčasně a umělým způsobem nutí do vnitřního zahloubení. Pokud zahloubení nepostaví až na samý konec své duchovní cesty tak, jak to udělal Buddha, ale na začátek. Nedostatečná duchovní výška takto nevědomě jednajících má za následek, že úrovně, do kterých se při svém zahloubení napojí budou nízké, ba dokonce temné. Tak navážou spojení s temnem a zatíží svou duši. A to je cesta do temnoty, ne cesta ke Světlu.

Cesta ke Světlu vede totiž od stupně ke stupni tak, jak nám to ukázal Buddha, přičemž pravé zahloubení se nachází až na jejím konci a dochází k němu samovolně, přirozeně a zcela spontánně.