Musí opravdu dojít až k nejhoršímu? Pravda, která se špatně poslouchá!

   Uvnitř každého vnímavého člověka, který se bděle rozhlíží kolem sebe, musí při pozorování jednání většiny dnešních lidí vzniknout jeden velký a zásadní rozpor.

   Na jedné straně si totiž ze srdce přeje, aby relativní klid, mír, blahobyt a dostatek vydržel co nejdéle. Přeje si, aby bylo co nejméně chudoby, hladu a ožebračování. Aby nebylo krizí, utrpení, bídy, nebo různých přírodních katastrof, jako jsou zemětřesení, povodně, bouře, sucha, požáry a neúrody.

   Na druhé straně však s nesmírnou bolestí v srdci vnímá všudypřítomnost neuvěřitelné povrchnosti, plytkosti a ignorování poznání základních Zákonů ve stvoření. Vnímá až jakousi aroganci v jejich překračování a vidí, že téměř vše, co lidé dělají, dělají v ostrém nesouladu s těmito zákonitostmi, čehož nevyhnutelným důsledkem nemůže být nic jiného, než chudoba, hlad, ožebračování, krize, bída, epidemie, zemětřesení, povodně, bouře, sucha, požáry a neúrody.

   Kolik už zaznělo slov a různých výstrah, upozorňujících, že ignorování Zákonů stvoření nemůže zůstat natrvalo bez katastrofálních důsledků? Kolik přednášek, kolik článků, kolik literatury, kolik různého jiného úsilí bylo vynaloženo za poslední roky na to, aby lidé pochopili nesmírnou vážnost situace a aby na základě toho změnili své myšlení a jednání.

   A všechno jakoby bylo marné! Lidé zůstávají slepí a hluší! Vůbec je to nezajímá a žijí si pouze po svém. Ve své povrchnosti a zaslepenosti tím však kráčejí vstříc katastrofálnímu zhroucení celého současného systému uspořádání věcí lidských. Kráčejí vstříc kolapsu, jaký neměl dosud na této planetě obdoby.

   Pokud totiž k jejich duším a srdcím nedokážou proniknout varující slova, ať už psanou nebo mluvenou formou, pokud už opravdu lidské slovo není schopno prolomit pancíř všeobecné plytkosti a povrchnosti, pokud slova nejsou schopny vniknout do nejhlubšího nitra lidí a přimět je k zamyšlení a změně postojů, pak žel přijde zcela zákonitě něco jiného.

   Něco mnohem tvrdšího a průraznějšího, čemu se už nebude dát vyhnout obvyklou lhostejností. Něco, co zasáhne každého jednotlivého člověka bez výjimky. Bude to utrpení nevídaných rozměrů, které svou krutostí a drsností nakonec přece jen zlomí zaběhnutou povrchnost lidstva. Lidstva, které vlastním, dlouhodobým ignorováním účinků Zákonů stvoření srazí samo sebe na kolena, a tak dokonale a až do samého dna prožije malost, nedostatečnost a ubohost všeho, čemu dosud věřilo.

   Přibližme si to na příkladu člověka, který si žije v relativním zdraví a vše se mu daří. Není nic, co by nějak výrazněji narušovalo vcelku uspokojivý ráz jeho každodenního života, takže nemá potřebu zajímat se o nějaké pomyslné Zákony stvoření, nebo o nějaký hlubší, duchovní rozměr vlastního života. Velmi rychle by vysmál každého, kdo by mu chtěl povědět o něčem podobném. Až jednou ...

   Až jednou přijde vážná nemoc a tomuto člověku se najednou zhroutí všechno to, co pro něj mělo nějaký význam a co považoval za potřebné a důležité. Avšak ve chvíli, kdy se celý jeho předešlý život rozpadne v trosky, právě v této chvíli si onen člověk začne klást otázky, které by si před tím nikdy nebyl položil. Najednou se začne ptát a hledat odpovědi na to, jaký má lidský život ve skutečnosti smysl, jaké jsou pravé životní hodnoty a co vlastně následuje po naší smrti.

   Jak je tedy vidět, těžká nemoc může být někdy pro člověka doslova darem, protože ho dokáže vytrhnout z tupého šílenství povrchnosti a materialismu, a je schopna nasměrovat ho na cestu zkoumání pravého smyslu lidského života. Na cestu hledání pravých životních hodnot a skutečné pravdy o životě.

   Nemoc tedy nejednou dokáže to, co je u mnoha lidí v jejich plném zdraví a aktivitě absolutně neprůchodné. Těžká nemoc jim tedy dá nejednou duchovně mnohem více, než jejich celý předchozí aktivní život v plném zdraví, strávený v plytkosti myšlení a v honbě za pseudohodnotami. Takoví jsou lidé.

   No a žel, úplně stejné to bude také v globálním, celosvětovém měřítku. Přesně takto se to přihodí celému lidstvu, jestliže výzvy o životní nezbytnosti poznání a podřízení se Zákonům stvoření konečně nevezmeme opravdu vážně a nezačneme se jimi zabývat.

   Ne, nemusí přijít zemětřesení, povodně, bouře, sucha, požáry a neúrody, nemusí přijít hlad, utrpení, krize a epidemie, pokud pochopíme hlubokou vážnost nezbytnosti poznání skutečného smyslu lidského bytí ve stvoření a jeho naplnění. Pokud pochopíme nutnost hledání Pravdy a bezpodmínečnou nutnost vřazení se do fungování Zákonů stvoření.

   Proč toho nejsme schopni bezbolestně a bez zbytečného utrpení? Dnes by se snad ještě bylo možné takového utrpení vyvarovat, nebo ho svým pozitivním přístupem alespoň výrazně omezit. Pokud však tento čas správně nevyužijeme, v blízké budoucnosti bude muset opravdu dojít k tomu nejhoršímu, protože žel nic jiného  nedokázalo prorazit pancíř lidské lhostejnosti a tupé nevědomosti.

    Pak však v žádném případě neobviňujme Stvořitele! Skutečným viníkem a skutečnou příčinou všech hrůz budeme pouze my sami! Bude jím naše vlastní, současná lhostejnost vůči těm nejzásadnějším otázkám lidského bytí.