Krize materialismu

   Člověk je bytostí duchovní a jeho duchovní podstata se projevuje v čistém citu. V citu srdečnosti a v lidském teple.

   Cit, lidskost a srdečnost by proto měly být určujícími ve všem, co lidé, jako duchovní bytosti myslí, říkají a konají.

   Tato nejvnitřnější lidská, duchovno - citová podstata, by tedy měla být zároveň dominantní a viditelnou také ve všech oblastech života společnosti. Ať již v hospodářství, v průmyslu, ve finančnictví, v ekonomických vztazích, atd. Pokud by totiž bylo toto vše prozářeno výše zmíněnou, lidskou srdečností, nabylo by to úplně jinou podobu, než je tomu dnes. Na prvním místě by bylo potom vždy jen dobro lidí, a s ním související úsilí o obecné celospolečenské, a nakonec i celosvětové blaho.

   Dnes tomu tak ale žel není! Na prvním místě jsou především peníze a zisk. Tyto pseudo hodnoty se na piedestal společenského zájmu mohli dostat jen proto, že lidé odsunuli a zasypali svou vrozenou srdečnost a svou citovou vroucnost, které jsou výrazem jejich nejvnitřnější, duchovní podstaty a nahradili je chladným rozumem. Chladným rozumem, který nezná nic jiného, než bezohledné kalkulace, zaměřené jen a jen na hmotný prospěch.

   Pro čistě hmotné cíle, čili ekonomické, mocenské a světovládné, se proto šlape po lidské důstojnosti, je způsobováno strádání a utrpení milionům lidí po celé planetě, co by v podstatě nikdy nebylo v takové míře vůbec možné, pokud bychom v každodenním životě dokázali dát průchod zmíněné, lidsky citové srdečnosti.

  Příklad: Takzvaní investoři ruší v současnosti fabriky ve střední Evropě a odcházejí do Asie, kde je levnější pracovní síla. To znamená, že za stejnou práci zaplatí lidem mnohem méně. Je v tom cit, lidskost a laskavost, nebo jde pouze o chladnou, bezohlednou a bezcitnou kalkulaci? Ať si odpoví každý sám.

   Materialismus, bez akceptování duchovního rozměru bytí, jaký prožíváme nyní, je tedy ve skutečnosti absolutně nepřirozený. Je omezeností, která plodí pouze další omezenost. Je slepou uličkou ve vývoji, na jejímž konci si bude muset naše civilizace nevyhnutelně rozbít hlavu, pokud nepřehodnotí své směrování.

   Při našem vyzvedávání duchovnosti by materialisticky orientovaní lidé mohli poukázat na samoúčelnost duchových praktik mnohých církevních společenství a jednotlivců, které jsou nejednou zcela odtrženy od reálného života a existují pouze samy pro sebe. A to nejednou dokonce na úkor společnosti. Například život v klášterech, v odloučení od společnosti, ale také prázdná, formální víra bez dosahu na praktický život.

   Je třeba říci, že podobné argumenty jsou plně oprávněné a třeba také jednoznačně vyjádřit, že všechny snahy v duchovní oblasti, které nemají reálný vliv na zlepšení života ve společnosti, jsou v podstatě nesprávné, zbytečné a samoúčelné. Jednoznačně z toho vyplývá, že duchovnost, odtržená od praktického života, je určitým nesprávným extrémem.

   Takže máme tu v podstatě dva extrémy: Na jedné straně duchovnost, odtrženou od reality a na druhé straně materialismus, odtržen od duchovnosti. Oba jsou špatné! To jediné zdravé a správně může vzniknout pouze ze vzájemného, harmonického spolupůsobení obou principů - duchovního a materiálního.

   Příklad: Skutečný politik by měl být člověkem znalým duchovních Zákonitostí bytí, který se snaží tyto Zákonitosti také reálně aplikovat v politice, čímž by politika automaticky nabyla morální rozměr, který v současnosti nemá. Takovým by měl být bankéř, podnikatel, konstruktér, atd. Takovými by měli být všichni lidé, každý ve svém vlastním oboru činnosti, ale i ve svém osobním životě.

   Cesta k celkovému zlepšení situace vede tedy jedině přes pochopení a uvědomění si těchto skutečností, a přes osobní snahu každého jednotlivce stát se člověkem duchovním, člověkem citu, plným teplé lidské srdečnosti, který svou lidskostí prozáří vše, co dělá. V celospolečenském a celosvětovém měřítku by se to projevilo tak, že současný systém konfrontace a bezohledné konkurence by byl nahrazen systémem vzájemné pomoci, podpory a spolupráce.

   Vše však záleží od vnitřní proměny každého z nás. Od vnitřní proměny každého jednotlivce! Jedině přes tento osobní, vnitřní přerod jednotlivce vede totiž cesta k pozitivní přeměně celé společnosti.

   A vůbec není na místě úvaha, že člověk je příliš nepatrný na to, aby sám něco změnil. Že je jako malá kapka vody, která se rozplyne v oceánu. Není to tak!

   Každý z nás, ačkoli zdánlivě jakkoli nepatrný, se může stát drobnou jiskřičkou, která když spadne do suché trávy, může způsobit neuhasitelný požár celého lesa. Taková je pravda! Proto pokud chceme mít tento svět lepším, ani na minutu neotálejme s naší vlastní, osobní vnitřní proměnou. Její dosah není totiž vůbec takový bezvýznamný, jak si myslíme.