Jaký je smysl života?

  Přestože si všichni velmi dobře uvědomujeme pomíjivost svého pozemského těla, v nejhlubším koutku duše doutná přece jen v každém z nás neuhasitelná touha po věčném životě.

   Tato touha nemůže být zrealizována v hmotném těle, což jistě každý chápe, ale naše nejhlubší já jakoby cítilo, že jde o cosi, co se přece jen dá někde a nějakou formou uskutečnit.

   Rozum se samozřejmě bude stavět proti, předkládajíc tisíce argumentů o nemožnosti něčeho podobného, ale zmíněný, tichý vnitřní hlas nelze umlčet po celý život. Ba právě naopak, čím bude člověk starší, tím zřetelněji se bude ozývat. A je to právě tento vnitřní hlas, který nám přes veškerou logiku rozumu, hovoří o skutečném smyslu života, kterým je ... dosažení výsady smět žít věčně.

   Ten tichý hlas v nás totiž ví, že existuje sféra bytí mimo hmotnost, která je skutečným cílem našeho putování. Ale na to, abychom se tam dostali a získali pro sebe dar věčného bytí, musíme splnit určitá kritéria, protože říše Světlého, věčného a radostného tvoření se zachvívá pouze v bezpodmínečném souladu se Zákony stvoření. A jen člověk, který je poznal, naučil se je respektovat a podle nich žít, se může stát jejím obyvatelem.

   No a právě život na zemi je školou, v níž se to máme naučit. Vyučování probíhá ve sledu mnoha pozemských životů, takže každý z nás dostává mnoho příležitostí k dokonalému osvojení si požadovaných kritérií a k postupnému dozrávání k úspěšnému absolvování "závěrečné" zkoušky.

   Učební látka, čili znalost Zákonů stvoření, byla lidstvu dávána vždy znovu a znovu, v různých formách a podobách, dokonale přizpůsobena zralosti a chápavosti lidí různých historických období a geografických oblastí. A proto také v dnešní době přichází ke každému otevřenému člověku poznání o požadavcích, která musí splnit, pokud si chce pro sebe vydobýt výsadu věčného bytí.

   Na závěr je však třeba zmínit jednu závažnou skutečnost: Čas výuky není nekonečný, protože naše "škola", čili hmotnost, podléhá vzniku a zániku. Tato zákonitost platí pro pozemské tělo, pro každou jednotlivou planetu, pro celou sluneční soustavu i pro celý vesmír. Čas naší výuky je tedy podmíněn dobou trvání hmotnosti.

   Kdo však v sledu mnoha pozemských životů dozraje odpovídajícím způsobem a je schopen sladit svůj život se Zákony stvoření, ten se nemusí ničeho obávat, protože bude schopen osvobodit se včas z dosahu hmoty a vstoupit do bezpečí věčné říše Ducha.

   Kdo ale své životy promrhává a nevěnuje  pozornost svému "vzdělávání se", ten zůstává svázaný s hmotou, s kterou musí být potom zákonitě strhnutý do rozkladu všeho hmotného. A to je pak jeho definitivní záhuba.

   V železném a neměnitelná chodu stvoření máme tedy pouze dvě cesty. Jednu nahoru, k věčnému bytí a k naplnění skutečného smyslu našeho života, nebo druhou cestu, cestu ignorování pravého smyslu lidského života, která je však jistou cestou do záhuby.

   Namáhejme jsme proto poznávat Zákonitosti ve stvoření a upravovat svůj život do souladu s nimi. Vše totiž stojí nějaké úsilí. Ať už chceme skončit školu, našetřit si na auto, postavit dům, jet na dovolenou, vše toto stojí nemalou míru našeho snažení.

   A je snad možné naivně doufat, že to nejcennější, co vůbec může člověk získat, nám spadne do klína samo od sebe a zcela bez námahy? Určitě ne! Zaměřme proto naše snažení tím jediným správným směrem a nepromrhejme svůj život na něco, co je ve srovnání se zmíněným vysokým cílem - darem smět žít věčně, zcela nicotné. Neboť času, který nám k tomu zůstává, už nemáme nazbyt.